Autor: Dina Štěrbová

Když vidím na obrazovce záběry přeplněných nemocnic a vylidněných metropolí, samovolně se mně vybavují scény ze slavného filmu „Sedmá pečeť", natočeného Ingmarem Bergmanem v roce 1957. Nepomyslela jsem na něj dlouhá léta a film již není v běžné distribuci, ale i navzdory tomu zůstává kultovním a mnoho lidí, laiků i odborníků, jej řadí mezi desítku nejlepšího, co bylo kdy natočeno.

Připomenu, že se jedná o sugestivní a strhující kaleidoskop scén, které vznikly rozpohybováním středověkých fresek na pozadí morové epidemie ve 14. století (která za panování Karla IV. zlikvidovala odhadem dvě třetiny tehdejší evropské populace). Je to apokalyptické defilé: procesí flagelantů, mrskajících se v poryvech oblaků kadidel, divoce gestikulující mnich, fanaticky vyzývající k pokání (Dies irae), hrůza v očích přihlížejících, lebky a nestvůrné krucifixy pod jejichž tíhou klopýtají a padají a znovu se zvedají otrhaní ubožáci, zdeformovaní mrzáci i malomocní, expresionistický škleb ve tváři zmučeného Krista, čarodějnice připoutaná k žebříku v plamenech… i skličující záběry nehostinného skalnatého pobřeží, bičovaného divokými vlnami rozbouřeného moře. To vše umocněné dokonalou černobílou kamerou a prostřihnuté protikladně idylickými výjevy mladé rodinky se spanilým pacholíčkem, putující krajinou. Koník zapřažený do vozu, komediantská bouda, pojídání misky jahod s čerstvým mlékem a čistá lidská radost ze života napovídají implicitní naději, že i morovou ránu může lidstvo ustát. A pak nezapomenutelný vrchol filmu v podobě ikonického podobenství, jakým je šachová partie, kterou o svůj život i o život rodinky hraje rytíř bez iluzí s personifikovanou smrtí v černé kápi. Myslím, že nikdo by nemohl lépe vystihnout existenciální úzkost, strach z obrovského neviditelného zla i z rychlosti, kterou toto zlo může člověka plíživě přerůst do rozměrů, proti kterým by již neměl žádnou šanci.

Ano, existenciální úzkost vyjádřená Bergmanem, úzkost, kterou teď pociťujeme i my, je univerzální, nezáleží na tom, jaké pandemie nebo jiného zla se týká, i když jsme jako lidstvo dnes v úplně jiné pozici, než v jaké byl středověký člověk s černou smrtí v zádech. Z čeho tedy ten respekt a ta úzkost? Myslím, že společným jevem je exponenciála (exponenciální funkce), ve kterou se růst nákazy kdykoliv a kdekoliv může změnit, pokud bychom nic neudělali, protože každý jednotlivý nemocný je zárodkem možného požáru – exponenciály. Proti této strašidelné funkci stavíme jinou v podobě používání roušek, mytí rukou, dezinfekce, izolace lokálních ohnisek, chytré karantény, moderní medicíny a mnoha dalších výdobytků civilizace. Exponenciála je ostatně v médiích ve spojitosti s koronavirem často zmiňovaná, takže snad stojí za to si ji přiblížit. Každý, kdo prošel středoškolským vzděláním, o ní slyšel, nebo o jejím zvláštním případu, kterým je geometrická posloupnost. Vzhledem k tomu, že matematika v současnosti není zrovna mainstreamovým hitem, dovoluji si některé podstatné vlastnosti této strašidelné funkce uvést na příkladech, byť někdy nevyhnutelně postrádajících korektnost matematického výkladu.

Vzpomeňme si na podvod zvaný letadlo či pyramida, spočívající v tom, že každý oslovený má poslat dvěma (pěti, deseti) lidem uvedeným na pohlednici, kterou obdržel, také pohlednici (nebo nějakou částku peněz) a tím způsobem ji rozšířit dál. Je mu slibováno, že sám obdrží mnohem více, než poslal. To ale nemůže fungovat, protože exponenciální (také geometrická) posloupnost 2 na n-tou (či 5 na n-tou nebo 10 na n-tou) již po několika krocích vyčerpá celou populaci republiky a letadlo zkolabuje. Při základu 2 se to stane již při exponentu 23, či 24. Vždy zbohatnou jen ti první, kteří akci rozhýbali, ale kupodivu se pokaždé najdou nepoučitelní, kteří na takové podvody opětovně naletí. Jsou to pravděpodobně ti, kteří by tancovali na palubě potápějící se lodi v domnění, že se jim nic nemůže stát, když loď má jen nenápadnou trhlinu. Všechny tzv. multilevel (víceúrovňové) marketingy fungují na stejném principu, s tím, že příslušná exponenciála je vhodně korigovaná tak, aby horní části zúčastněných přinášela obrovský zisk a zároveň se rezervoár obětí příliš rychle nevyčerpal. Ještě názornější je jiný příklad: z předpokladu, že z jednoho leknínu za den vyrostou dva, lehce vyvodíme, že pokud leknín jednoho dne obsadí polovinu plochy jezera, dalšího dne to bude již jezero celé. Když na místo čísla 2 dosadíme třeba 10, bude tím kritickým množstvím pouhá desetina plochy jezera, což velice dobře dokládá záludnost exponenciální funkce a důvodné psychologické obavy. Podobnou úvahu můžeme aplikovat na požár lesa, na šíření nákazy či rozvoj zhoubného nádoru a spousty dalších jevů, které ukazují, že lineární protiopatření jsou vůči nim slabá. Pro uklidnění ale dodejme, že ke kolapsu by nemělo dojít, budeme-li se chovat rozumně a použijeme rovněž exponenciálně působící protiopatření, jejichž použití jsme nyní svědky. Lidstvo nevymřelo ani při velkých minulých pandemiích, včetně té v Bergmanově filmu, kdy k tomu Evropa neměla daleko. K exponenciálnímu růstu totiž docházelo vždy lokálně, nikoli globálně. Důležitým, základním principem všech „anti" exponenciálních opatření, která zabraňují exponenciálnímu růstu něčeho neblahého, je solidarita, a to napříč komunitami, počínaje rodinami přes širší okolí, obce, města, země i kontinenty. Nedávno to sugestivně připomněl i papež, když řekl, že veslujeme všichni na jedné lodi.

V posledních týdnech jsme v naší zemi svědky úžasné solidarity a obětavosti lidí a myslím, že můžeme být na to opravdu hrdí. Připomíná to listopadové dny roku 1989. Ale stačí to?

Zhoubných veličin, hrozících naší civilizaci exponenciálním růstem, je totiž mnohem více než pandemie jednoho viru. Do jejich společného jmenovatele můžeme převést nesmyslné vyčerpávání omezených zdrojů ve všech podobách, zavírání očí nad situací uprchlíků, rozvírání nůžek mezi bohatými a chudými, vzrůst znečištění planety vším možným, od plastů až po to uhlíkové, a mnoho dalších nám dobře známých jevů. Ty všechny mají v sobě potenciál exponenciálního růstu, jen se nám zdá, že se prozatím vyvíjejí lineárně. Zapomínáme, že exponenciála vždy, dříve či později, přeroste jakoukoliv lineární funkci. Nezbývá nám, než se doopravdy snažit tomu včas zabránit. Jinak bychom se mohli probudit až ve chvíli, kdy nám zarostl celý rybník.

Z řečeného logicky plyne i to, že by nám neměla být lhostejná bída velké většiny lidstva, když sami máme štěstí, že patříme do nejúspěšnější menšiny. Bída uprchlíků, když sami máme svůj domov, hlad jiných, když sami máme co jíst... Ta bída, všudypřítomná hlavně v tzv. třetím světě, kterou mnozí šikovně umějí využít ve svůj prospěch, se už občasně vrací jako bumerang. Aby naše vítězství nakonec nebylo vítězstvím Pyrrhovým.

Současná existenciální úzkost, kterou s koronavirovou pandemií prožíváme, ať si to přiznáme, nebo ne, by nám měla otevřít oči. Abychom v době, kdy pandemie skončí – a všichni doufáme, že tomu tak bude – z ní vyvodili širší ponaučení a začali o to lépe pádlovat se všemi na jedné lodi. Abychom zůstali solidární.

Poznámka: Ačkoliv v textu není zmíněn projekt Czech hospital, který provozujeme v Arandu (v pákistánském Karakóramu) již od roku 2006, osobní zkušenosti z něj podstatně ovlivnily napsání této úvahy. Pákistán totiž na plný úder koronaviru teprve čeká a v podmínkách tamějšího zdravotnictví, hygieny a celkové životní úrovně to může být, podobně jako v Indii a mnoha dalších zemích, opravdu fatální. Třetí svět bude naši solidaritu potřebovat.

Dina Štěrbová