24.10.2009

"Každá hora, ať malá či velká, každý konkrétní cíl lidského snažení je jen kulisou, rekvizitou ve vážném dramatu lidské důstojnosti. Člověk ji může prohrát jen jednou."

Rozhovor Diny Štěrbové pro deník Dnes.

24.10.2009 - PETRA KLIMKOVÁ - Střední Morava - str. 01

Dina Štěrbová: Musíte někam jet, abyste se mohli vrátit

Olomouc - „Každá hora, ať malá či velká, každý konkrétní cíl lidského snažení je jen kulisou, rekvizitou ve vážném dramatu lidské důstojnosti. Člověk ji může prohrát jen jednou.“
Horolezkyně Dina Štěrbová ve své knize takto vzpomíná na jaro 1984. S Čechoameričankou Věrou Komárkovou tehdy zrovna seděly na hromadě nevzhledných žoků, které jim šarpští nosiči odmítli donést dál než na větrnou pláň daleko od úpatí jejich cíle, šesté nejvyšší hory světa Čo Oju. Všechno hrálo proti nim. Ony přesto na horu vylezly. Jako první ženy na světě.
Dina Štěrbová pak svou důstojnost v Himálaji obhajovala i neztrácela ještě mnohokrát a pokračuje dodneška. Jen s tím rozdílem, že víc než na expedice jezdí do hor na humanitární mise. Do Baltistánu, nejvýše položené oblasti Západního Himálaje - Karakorumu na severu Pákistánu pomohla před čtyřmi lety dopravit českou mobilní nemocnici, kterou tam s kolegou a horolezcem Vítězslavem Dokoupilem také provozuje. „Humanitární mise je mimo jiné důvod, proč se do hor vracím. Náhoda tomu chtěla, že jsem se tam ocitla, a teď už je mojí morální povinností tam jezdit,“ říká devětašedesátiletá Olomoučanka, která se z poslední mise vrátila teprve před několika týdny.

* Severní oblasti Pákistánu nejsou žádné klidné místo. Jednak tam neustále hrozí zemětřesení a i z politických důvodů je to docela výbušné prostředí. Nebojíte se tam?

Pro mě je to v první řadě nádherný kout planety, divoká, nespoutaná příroda. Je mnohem tvrdší než Nepál nebo Tibet, ale má úžasnou, strhující krásu.

„Když tak dlouho do Himálaje jezdíte, probudí se ve vás něco jako pocit viny,“ vysvětluje Dina Štěrbová, proč se angažuje v humanitárních misích v Pákistánu. S horolezcem Dokoupilem tam pomohli dopravit a postavit nemocnici, kterou i provozují.

* Vesnice Arandu, kam jezdíte, ale asi není vyhledávanou turistickou destinací. Nebyli jste prvními cizinci, které Baltiové viděli?

První cizinci jsme nebyli, ale je pravda, že třeba oproti sousední dolině Baltoro, která vede pod K2 a další tři osmitisícovky, je tohle údolí méně atraktivní a méně navštěvované. Ale v poslední době i tady zájem turistů narůstá. Je tam totiž krásná sedmitisícovka Spantik a kolem ní plno dalších nádherných, nevylezených kopců, i když nižších.

* Než jste tam postavili nemocnici, Baltiové ani nevěděli, co to je zdravotní péče. Když v takovém prostředí použijete antibiotika, nepůsobí to jako zázrak?

Jako zázrak tam vypadá už samotný vzhled nemocnice a její úroveň. Vedle chýší z kamene a proutí taková budova působí jako z jiného světa. Nám jsou podobné stavby z bílého plastu na obtíž, ale Baltiům právě tahle budova změnila kvalitu života. A oni si to uvědomují, přesto že to jsou velmi jednoduší lidé. Pochopili, že díky lékům jim neumírají děti, že je nebolí žaludek, že si mohou dojít i pro prášky na bolení hlavy.

* Co je jejich největší potíž?

Hlavní problém je jejich celkový způsob života. Do těchto nejvýše položených míst v dolinách těsně pod ledovci lidé přišli už dávno, v době, kdy jiná možnost nebyla. Na říčních terasách horských řek si založili políčka a stejným způsobem tam hospodaří dodnes. Zatímco okolní svět se vyvíjel, tohle území se stalo jakoby reliktem z doby kamenné. Baltiové uvízli ve stylu života, který sami opustit nemůžou, protože nemají informace a vzdělání. Vyrábí možná ten nejpracnější chléb na světě, kromě mléka a másla, které jim dává dobytek, to je jejich jediná obživa. Mají snad zakódované v genech, kdy musí co udělat na polích, pak si je‘tě na zimu nanosí dřevo a píci a vyženou dobytek do vý‘e položených pastvin, ale aby přemýšleli, jak svou situaci změnit, tak to neumí. Když nemají vzdělání, nemají ani naučený nějaký systém my‘lení. To je hrozná vada.

* A to chcete změnit?

My samozřejmě nemůžeme docílit toho, aby odešli jinam, i když to by pro ně bylo zřejmě nejlepší. Ale můžeme je zbavit těch nejbanálnějších příčin jejich onemocnění. Jen málokdo má vážnou nemoc, většinu lidí trápí červi, průjmy a dětské zápaly plic. Často za to může špína a naprostá absence hygieny. Proto chceme zajistit přístup k čisté vodě, možnost vyrobit teplou vodu, naučit lidi pravidelnému odčervování. Také chceme sehnat pro vesnici aspoň jeden komunální džíp, aby se v těžkých případech mohli s postiženým sami rychle dostat dolů do správního centra. Rádi bychom ale nabídli i přístup ke vzdělání.

* Do Pákistánu jste kvůli charitě nejela s nemocnicí poprvé. Už předtím jste ve stejné oblasti s manželem pomohli z vlastních prostředků vybudovat ve dvou vesnicích vodovod. Jak se stane, že se dva vysokoškolští učitelé pustí do něčeho takového?

Přišli jsme k nějakým penězům, ze kterých nám nebylo zatěžko část obětovat, ale hlavní důvod byl jiný. Tím, že člověk tak dlouho do Himálaje jezdí, tak se v něm probudí něco jako pocit viny. Samozřejmě nemůžu za to, že jsem se narodila ve střední Evropě, ale stejně si říkám, co ti lidé udělali, že se narodili tam, že mají takovou smůlu. Když pak vidíte, jak funguje politika a jak se na ně „kašle“, nedá vám to. Začnete tím, že během svých cest darujete půlku čokolády, čepici nebo jedny ze svých trojích ponožek, no a nakonec skončíte u humanitární mise.

* Co považujete za svůj vůbec první horolezecký výstup?

Lézt jsem začala v Tatrách, je to strašně dávno. Jezdila jsem tam už na střední škole, mám tam za sebou asi tři sta výstupů. To byla taková moje škola horolezectví, protože v té době se nedalo jezdit do zahraničí.

* Ve své knize o výstupu na Čo Oju jste prozradila, že na Gerlachovský štít jste tajně vylezla dokonce už ve čtrnácti letech!

To jsem byla vždy, takový nezdárný tvor, který se nedal zmanipulovat.

* Přitom jste pocházela z docela běžné rodiny…

Ano, moji rodiče ani žádný ze sourozenců takoví nebyli. Asi jsem měla gen dobrodružství už v sobě.

* Když jste s horolezectvím začínala, nebylo obvyklé, aby ženy usilovaly o účast v expedicích do Himálaje, natož aby chtěly lézt na vrcholy. I vás veřejně odmítali mužští kolegové. Odpustila jste pochybovačům?

Nebyly to ani pochyby, ale spíš zvláštní forma žárlivosti. Horolezectví bylo většinou považováno za sport mužů. A muži, když nejsou úspěšní, většinou nesnesou, aby v téže chvíli uspěla žena. Kvůli tomu nikdy nebudeme vítány v mužských expedicích. V sedmdesátých letech všechny naše národní expedice fungovaly jako vojenské výpravy, které měly pevnou ruku a vyžadovaly poslušnost. Tam se žena neměla šanci dostat. I kdyby se jí to podařilo, tak by ji nenechali vystoupit výš než do druhého výškového tábora. Proto jsem si hledala jiné cestičky. Řídila jsem se pravidlem: co není zakázané, je dovolené. Tak mi některé pokusy vyšly.

* Do Himálaje jste se poprvé dostala v roce 1970, kdy vašemu synovi byly jenom tři roky. Vy jste ho opouštěla na tři měsíce, a to nebylo naposledy. Neměla jste někdy vůči němu výčitky svědomí?

Měla. Pro všechny ženy-matky to bylo těžké. Nikdy jsem nebyla tak bezhlavá, abych nevěděla, že je to nebezpečné. Zní to pateticky, ale když odjíždíte na takovou výpravu, musíte počítat i s tím, že se nevrátíte. My s manželem jsme to riziko snižovali alespoň tak, že jsme nikdy nelezli spolu. Vždy jeden zůstal v táboře. Nesmíte se tím ale zabývat příliš, protože to byste neodjela nikdy nikam. V tomto ohledu jsem trochu fatalista, věřím, že co se má stát, to se stejně stane. Člověku to dává klid, díky tomu nepanikařím.

* Jaký je váš syn dnes? Je stejný blázen do hor a dobrodružství jako jeho rodiče?

Syn na hory neleze, i když jako dítě byl s námi pod skalami každý víkend. Hrozně se tam ale o nás bál. Myslím však, že největší strach zažil v osmdesátém roce, když jsme byli v Himálaji i s manželem. Synovi tenkrát bylo 13 let a hlídala ho u nás v bytě jedna studentka. Dodnes opatruji dopis, který nám poslal do Káthmándú. On má strašný škrabopis, ale tenhle dopis byl tak úhledně napsaný, že bylo hned vidět, jak se nad ním trápil. Bylo mi do breku, už když jsem viděla obálku. Napsal nám: „Doufám, že jste vylezli, a když ne, tak to vůbec nevadí. Hlavně se vraťte zdraví!“ Dodnes možná netuší, jak to se mnou tenkrát pohnulo.

* Stejně vás to nezměnilo…

Nezměnilo, i když jsem si už připadala jako zločinec pokaždé, když jsem odjížděla. Bála se o mě totiž také moje matka, dokonce i náš pes se zlobil. Když viděl bágly, už se mnou nemluvil. Člověk měl strašně špatný pocit. Tu knížku jsem vlastně napsala proto, abych mamince všechno vysvětlila.

* A pochopila to?

Ano, řekla mi, že už mi rozumí. Dobře to vyjádřil Paulo Coelho v knize Alchymista: Člověk musí následovat svůj sen, bez toho nemůže být šťastný ani naplnit to, proč se vůbec narodil. Když teď jezdím do Pákistánu dál, jsem vlastně v podobné situaci. Letos jsem odjezd hodně zvažovala kvůli vývoji politické situace. Syn, který má v Pákistánu obchodní zájmy a bojí se tam jet, mě několikrát důrazně varoval. Nakonec jsme ale s Víťou došli k tomu, že nemůžeme nejet. Je to nastoupená cesta, něco se od nás čeká.

* Nejste nakonec při humanitární činnosti šťastnější než při horolezectví?

Je to trochu z nouze ctnost, protože člověk v mém věku už nemůže lézt na osmitisícovky. Pořád však doufám, že v budoucnosti mise spojíme i s horolezectvím a minimálně probádáme okolí vesnice Arandu, které je úplně panenské. Je tam několik dolin, kde ještě nikdo nebyl.

* Jak vysoko ještě dnes dojdete bez komplikací?

Asi do šesti tisíc metrů, při aklimatizaci možná i výš. Loni na Spantiku (D. Š. se zúčastnila expedice na 7027 metrů vysoký vrchol Karakorumu - pozn.red.) bylo několik výprav a jedna z nich tam měla přístroj na měření sycení krve kyslíkem. Sama jsem byla překvapená, že mi naměřili hodnotu, s níž bych vylezla do sedmi tisíc metrů. To neznamená, že bych tam skutečně došla, protože mám jiné potíže, ale aklimatizační schopnost mi pořád funguje.

* Ta se mimochodem nedá natrénovat a člověk vlastně neví, kde má svou hranici. Vy jste tu svou zjistila způsobem dost dramatickým. Kyslíková bomba, kterou jste si při výstupu na Čo Oju koupila na tržišti v Nepálu, vám fungovala jen deset minut a dvě stě metrů od vrcholu došla. Vy jste přesto šla dál…

Byla jsem strašně zoufalá, ten den jsem brala jako svou poslední šanci vylézt na osmitisícovku. Bylo mi už 44 let, navíc co všechno jsem pro tu expedici musela udělat! V takové chvíli se v člověku všechno vzbouří. Nijak jsem se nedusila, i když první zlom byl hrozný. Trvalo to však jen asi deset minut, pak jsem se vzpamatovala a šla. Dnes některé horolezkyně kyslík v této výšce nepoužívají, ale před 25 lety bez něj ženy nad osm tisíc metrů nelezly. Tenkrát ještě přetrvávaly pověry, že ženský organismus na to není stavěný.

* Co vlastně člověk ve výšce osmi kilometrů kromě toho kyslíku potřebuje nejvíc?

Upnout se na jedinou myšlenku. Jenom mechanicky jdete, pomalu a bez zastavení, jinak to nejde. Ale není to špatný pocit. Připadáte si jako ve snu. Já na to mám krásné vzpomínky. Jako bych tenkrát byla součástí nějakého mystického obrazu.

* Jsou tohle zážitky, které vás nejvíce zocelily?

Nepřipadám si nějak zocelená. Naopak, když je mi zle, bývám ve velké depresi. Ale mám takovou vlastnost, že to nikdy nevzdám.

* Nechtěla jste přesto někdy s horolezectvím skoncovat?

Chtěla jsem skončit, když se odehrála nejtragičtější událost mého horolezeckého života, a to byla smrt dvou kamarádů z Olomouce v roce 1994 na Broad Peaku (8047 m.n.m). Ten první, Slávek, zemřel na horskou nemoc a já jsem s ním byla celou noc ve stanu, když umíral. Neměli jsme ho kam pohřbít a nechtěli jsme ho tam hodit do trhliny, tak jsme zvolili tu nejtěžší cestu a dopravili jeho tělo domů do Zábřeha. Vzápětí se tam v mé nepřítomnosti zabil další kamarád, který spadl do ledopádu. Obojí se mnou dost zahýbalo. Ale člověk si uvědomí, že se nemůže na hory zlobit. Buď tam nemá jezdit, nebo přijmout smrt jako součást horolezectví.

* Víte, že se trochu vymykáte typickému příkladu ženy horolezkyně? Jako jedné z mála vám totiž vydrželo manželství.

Je to přesně tak, většina manželství horolezkyň se rozpadá. Znám Japonku, která má šťastné manželství, ale v evropských poměrech si na nikoho takového nevzpomínám.

* Který chlap taky vydrží doma několik měsíců sám, natož s dítětem na bedrech?

Nejenom to, málokterý chlap vydrží i to, že jeho žena je úspěšná. Můj muž je pravý opak. Není to žádný chudáček, ale silná osobnost. Něco umí a je to člověk, kterého si stále můžu vážit. On mě vždy podporoval. Sice tady zůstal sám se synem, doma měli hrozný binec a jedli příšerné věci, ale on věděl, že je to pro mě důležité. Za komunismu obzvlášť, protože ve škole mě deptali. Já jsem vlastně ani neměla jinou možnost, jak někde prorazit. Přitom člověk chce v něčem uspět a ověřit si svoje schopnosti.

* Na jakých vrcholech chcete ještě uspět v Himálaji?

Nemám v tomto směru nějakou ctižádost. Jsem realista, proto je teď pro mě nejdůležitější udržet při životě naši nemocnici.

* Celou dobu se tady bavíme o horách vzdálených tisíce kilometrů. Zajímalo by mě, jestli vás ještě dojímá taky krajina doma v Česku.

Strašně. Ježdění do Asie je pro mě něco jako v tom Alchymistovi: musíte někam jet, abyste se mohla vrátit. Prostě, abyste mohla mít radost z domova, tak se od něj musíte občas vzdálit.

***

Hanácký GEN

* Dina Štěrbová Chtěla být lékařkou... Dina Štěrbová se narodila 22. 4. 1940 v Bratislavě. Chtěla být lékařkou, ale na medicínu ji kvůli špatnému kádrovému posudku nevzali. Její otec byl totiž předválečný právník, který po převratu odmítl soudit kulaky. Štěrbová vystudovala matematiku, kterou také řadu let vyučovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. ... je horolezkyní Štěrbová patří k nejvýraznějším a nejúspěšnějším českým horolezkyním v historii. Na svém kontě má mimo jiné dvě osmitisícovky, Čo Oju a Gasherbrum II, a je dvojnásobnou držitelkou Československého výškového rekordu.

Foto popis| DINA ČI MARGITA? Horolezkyně je vlastním jménem Margita. „Od dětství mi ale každý říká Dina.“
Foto autor| FOTO: MAFA - LIBOR TEICHMANN

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - střední Morava