Aktuality

Ženy psychicky víc vydrží a v těžké situaci se nepodělají, říká osmdesátiletá horolezkyně Dina Štěrbová

Jana Ciglerová

Dina and Balti woman Azra

Dina Štěrbová ve svých milovaných horách s místní ženou Azrou. Foto: Viťa Dokoupil, CzechHospital.cz

Dina Štěrbová vylezla na dvě osmitisícovky v dobách, kdy ještě ženy s cepíny a mačkami byly raritou. V pákistánských horách později postavila nemocnici, kam se chystá znovu vyrazit, jen co se otevřou hranice. Asii dobře zná a nepřekvapilo ji, že pandemie vypukla zrovna v Číně. „Ve vzduchu je tam silná agrese,“ říká horolezkyně slovenského původu, která před měsícem oslavila osmdesátku.

Co podle vás pandemie znamená pro svět?

Příroda nám dala varování. Jezdím do třetího světa často, v Číně jsem byla pětkrát. Navzdory tomu, že s ní všichni čile obchodují, na mě působila jako Orwellova vize.

V čem?

Je strašně přelidněná a ve vzduchu je silná agrese. Velké množství průmyslu, holé kopce bez stromů, lidé zmanipulovaní, zlí jeden na druhého. Vůbec není náhoda, že pandemie přišla právě z Číny.

Myslíte si, že virus vznikl záměrně?

Připouštím možnost, že jim z laboratoře unikl, ale nemyslím si, že záměrně. Pak postupovali jako každá totalitní země a tutlali svůj průšvih. Nebyli vůči světu poctiví.

Je z toho Čína schopná vyvodit nějakou sebereflexi?

Chybu nepřiznají, a teď se dokonce stylizují do role zachránců světa. My od nich díky svým politickým představitelům kupujeme drahé a špatné roušky. Oni samozřejmě nemají zájem, aby se u nich něco takového opakovalo, a usilovně pracují na vakcíně. Ale nevěřím jim, protože totalitnímu režimu se věřit nedá.

V pákistánských horách jste založila nemocnici. Jak na tom teď je? Mají tam koronavirus?

Mluvila jsem před několika dny s naším zdravotnkem Nadžáfem, sešel do nejbližší vesnice Skard, aby mi zavolal. Říkal, že v údolí nákazu nemají, ale že nikam nechodí. Ve Skardu je prý dvacet případů, které jim tam zanesli poutníci.

Chystáte se tam?

Samozřejmě, pokud to bude možné. Musím tam jet. Pořád potřebují naší pomoc a peníze. Vím, že je to divné, že v tomhle věku jedu do Pákistánu. Každý, komu to řeknu, se na mě dívá jak na blázna. Ale chci tam dotáhnout projekt samoudržitelnosti a nechci to vzdát.

Tak snad budete mít otevřené hranice.

Evropě se teď daří, problém může být jižní Asie, ve které se to rozběhlo později. Teď je v Pákistánu asi deset tisíc případů, což je podezřele málo na dvěstěmilionovou zemi. Myslím, že úplná data tam taky nepřiznávají. A když si představím, jak asi testují, nemám v ta čísla důvěru. Spousta lidí tam žije v bídě, takže testování se může týkat nanejvýš střední třídy. Chudáci jsou jim jedno, tam to populací projde jako přírodní jev.

Víc věcí se nedaří, než daří

Jste člověk, který je zvyklý cestovat po světě a lézt po horách. Jak jste se během pandemie udržovala v mentální i fyzické kondici?

Bydlíme ve vnitřní deltě Moravy mezi Litovlí a Olomoucí, v chráněné a přírodně zachovalé oblasti. Chodím se psem, za minutu jsem v lese. Víte, já jsem válečné dítě. Jsem zvyklá na těžkosti a na to, že víc věcí se nedaří, než daří.

Jak moc to ve vašem životě hrálo roli?

Já jsem svoji vrcholně sportovní éru prožila v komunismu. Všechny moje výjezdy se děly za absurdních okolností, které jsem musela překonávat.

ALTAJdina

Do Pakistánu poprvé odjela jako členka 1. československé expedice do Karakorumu, kterou v roce 1970 zorganizoval její manžel Otakar Štěrba. Cesta nákladním autem přes Sovětský svaz, Irán, Afghánistán až do Islamabádu trvala měsíc. Na Haramoš II, vysoký 6700 m, vylezla s manželem, který je na snímku. Foto: Josef Kývala

Jaké třeba?

Například na nepálskou Čo Oju, šestou nejvyšší horu světa, jsem neměla čtyřicet tisíc korun na letenku přes Bombaj, ale dalo se tam letět za devět tisíc přes komunistický Vietnam. Kamarád Aleš Jaluška, horolezec a farář v jednom, mi poradil, že si mám koupit cigarety, prodat je ve Vietnamu na trhu a za peníze si koupit letenku do Bangkoku, kde se dá koupit letenka do Káthmándú.

A udělala jste to?

Udělala. Měla jste vidět, jak to tam na tom trhu vypadalo. Všechno zničené, samý potkan. Ale to jsou takové maličkosti. Jindy jsme třeba s kamarádkou cestovaly do Afghánistánu týden vlakem. Tam ji potom postřelili a já k údivu dalších expedic dorazila pod nejvyšší horu Afghánistánu sama, najala si tři nosiče a za jedenáct dní sólo vyšla horu.

Nenaštvala se na vás kamarádka?

Bylo jí to líto. A slízly jsme za to důtku, že jsme porušily nějaké předpisy. A kdybych to ani nevylezla, mohly bychom chodit kanály.

Bála jste se někdy?

Bála. Ale věděla jsem, že jestli nebudu riskovat, nikam se nedostanu.

Vůči ženám byla averze

Pohybovala jste se ve většinově mužském oboru. Jakou jste měla podporu?

Obrovskou od mého manžela, jinak mizivou. Po roce 1968 se ve všech lidských činnostech dostali k moci lidi s nevalným charakterem a ovládali všechny obory. V horolezectví to nebylo jiné. Na expedice se dostávala jen hrstka lidí, což byli ti nejlepší kluci a pár bafuňářů, kteří si jeli na výlet. Z povahy věci jsem neměla šanci, nebyla jsem ani jedno. Ženské na expedice nebrali a vůči ženám byla averze.

Proč ženy na expedice nebrali?

Celou dobu jsem za ženskou expedici bojovala, takže jsem s jejich důvody byla často konfrontovaná. Ženské podle nich měly sedět doma a prát plínky. Ten názor opravdu panoval. Být ženou byla hrozná překážka. Rozvolnilo se to až po sametové revoluci, kdy se výjezdy staly otázkou peněz.

IMG 4793

Dina Štěrbová dorazila na Čo Oju, Tyrkysovou horu. Byla první ženou v tehdejším Československu. Informovat se o tom ale nesmělo. „Vůči ženám byl za komunismu averze,“ říká. Foto: archiv Diny Štěrbové.

Jak jste se s tím dokázala vyrovnat?

Žila jsem ve stádiu trvalého odporu. Věděla jsem, že musím udělat nemožné. A člověk, když něco strašně chce, většinou se mu to podaří. To mám prověřené. Ale musíte počítat s tím, že se vám víckrát něco nepodaří, než podaří. Musíte se smířit s tím, že to nevyjde napoprvé, ale zároveň udělat všechno pro to, aby to vyšlo.

V čem to dneska mají ženy podle vás lepší?

To se nedá srovnat. Ale stále čelíme specifickým překážkám. Už jen skutečnost, že když se žena stane matkou, musí aspoň v raných stádiích pro dítě obětovat víc než jeho otec. Tudíž energii, kterou věnuje na tuto část své životní role, nemůže věnovat jinam. Všichni máme jen konečné množství energie, a tak je mužská část populace na tom stále lépe. I tak se ale ženy ve 20. století ohromně posunuly a prorazily v téměř všech oborech.

A horolezkyně?

Horolezkyně se setkávaly s velkými těžkostmi, často mnohem většími než já, napsala jsem o tom celou knihu s názvem Touhy a úděl. Čelily nepřejícnosti, morálnímu opovržení, byly obviňovány ze švindlování, i když nešvindlovaly. Prostě stejný model jako ve všech ostatních oborech.

Chodila jste po horách ve smíšených týmech. Viděla jste ženy a muže v extrémních situacích, v ohrožení života. V čem jsou muži a ženy jiní?

Kromě fyzické síly nevím o ničem jiném. A ani v té kolikrát ne. Pohlaví vás k povaze ani schopnostem nepředurčuje. Že by nějak ženy hůř snášely ohrožení? To vůbec ne. Naopak ženy možná v určitém ohledu vydrží víc.

V jakém ohledu?

Psychicky. Ženská se nepodělá. Muži teda taky ne, ale myslím to tak, že ženy líp snášejí těžkosti, díky porodům a chorobám jsou přírodou vycvičenější.

Proč tedy žen není víc v rozhodujících rolích?

Protože až donedávna byly víc vázané rodinou a měly menší možnost se čehokoliv zúčastnit. To je vidět napříč celou historií. Až 20. století umožnilo část práce nedělat manuálně, a ženy tak dostaly větší možnost podílet se na studiu i povoláních.

IMG 1684

Dina Štěrbová v pákistánském Arandu natírá stoly pro novou školu, kterou tam zařídila pro tamní děti. Foto: CzechHospital.cz

Máte příklad?

Mám. Když studoval Einstein, jeho žena, geniální srbská fyzička Mileva Marićová‎, neudělala na rozdíl od manžela žádnou kariéru, protože se musela starat o jejich dvě děti. Z toho bylo jedno těžce nemocné a Einstein byl v trapu. Tehdy ženy nesměly ještě ani na univerzitu. Od té doby uplynulo sto let, tedy vůbec žádná doba. Jak měla žena rozvinout své intelektuální schopnosti, když nemohla ani do školy?

Těžko.

Muži jsou napřed v možnostech, ne ve schopnostech. Ale aby to neznělo, že mám něco proti mužům. To v žádném případě. Většinu svého života jsem strávila s muži a poznala jsem mezi nimi ty nejúžasnější osobnosti.

Náš starý ultrazvuk zachraňuje lidem životy

Jak se stalo, že jste založila nemocnici v horské pákistánské vesnici?

Na každé životní křižovatce se vám nabízí buď šance, nebo lekce. A od rozhodnutí v té chvíli se odvíjí to další. Já chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem na to kádrový posudek, a tak jsem šla na matematiku. Ale pořád to ve mně bylo a poslední impuls přišel po zemětřesení v roce 2005. Byli jsme na to dva, já a můj kamarád Viťa Dokoupil.

Jak se v Pákistánu rodí?

Všechno je dáno tradicí. Žena je vždy obklopena dalšími ženami, rodí se doma v nejteplejší části obydlí u ohniště v šíleném prachu. Na zemi je trus zvířat, lítají tam slepice. Spousta žen po porodu kvůli tomu dostane tetanus. V poslední době se hygienické podmínky zlepšují, a to třeba tím, že na zem nasypou čerstvé hobliny. Ty jsou totiž čisté.

kladen do hrobu

Muži kladou do hrobu tělo mladé ženy, která nedlouho před tím zemřela při porodu. Pro Dinu Štěrbovou to byl moment, proč se rozhodla založit tam aspoň malou nemocnici. Foto: Viťa Dokoupil, Czech Hospital

Umírají ženy při porodu?

Donedávna každý rok v horní části údolí Baša aspoň jedna nebo dvě. Na počet lidí, kterých je v Arandu patnáct set, je to strašlivé číslo. A právě to jsme pomohli zlepšit.

Jak?

Koupili jsme jim ambulantní ultrazvuk. Malý a obyčejný, každý lékař by jím u nás už opovrhl. Převážela jsem ho v tašce. Ale náš paramedik Nadžáf se jím před porodem dívá na polohu dítěte a dokáže tak včas zjistit, když je problém.

Lékař muž?

Ano. On se sice té ženy nesmí od pasu dolů dotknout, ale ultrazvukem ji vyšetřit smí. Překvapilo nás to, ale dokonce i mužská část společnosti to přijímá. Když ultrazvuk ukáže, že je komplikace, pošlou ženu týden před porodem džípem do nemocnice do Skardu. Když je to v zimě a džíp tam nevyjede, muži ji z vesnice odnesou na nosítkách asi třicet kilometrů, kam už se džíp dostane. Díky tomu už několik let žádná žena při porodu nezemřela.

zchrana thotn 2

Muži z horské vesnice Arandu nesou na nosítkách těhotnou ženu, která se dostala do problémů. Na místo nedokáže vyjet terénní vůz, a tak ji nesou sami i 30 kilometrů, aby ji zachránili. Foto: Dina Štěrbová

Nadžáf je kluk z vesnice. Má velmi chytrého otce, takového lidového všeuměla, který sice neumí číst a psát, ale věděl, že vzdělání je důležité, a poslal Nadžáfa do školy. To znamenalo poslat ho dolů, do údolí. Nadžáf si udělal maturitu a nastoupil do nemocnice jako zdravotní bratr. Díval se, jak doktoři pracují, a pak se vrátil do vesnice. My jsme tam postavili nemocnici, takovou malou, základní, a on tam léčí.

Ženy Nadžáfovi velice důvěřují a chodí k němu na kontroly v průběhu celého těhotenství. Vždy tam s sebou musí mít garde, nějakou další ženu. Chodí k němu nejen ta vesnice, ale celé údolí, byť je to ta nejvýš položená vesnice. Kvůli jednomu ultrazvuku. On je to teda už druhý, protože ten první byl repasovaný a dosloužil.

IMG 2502

Česká nemocnice Czech hospital, kterou v pákistánském Arandu nechala postavit a vybrala peníze Dina Šterbová. S kolegou Víťou Dokoupilem tam jezdí několikrát ročně a v Česku se na ni snaží vybrat další peníze. Foto: Víťa Dokoupil

Jak vás ultrazvuk napadl?

Když jsme tam byli úplně poprvé. V půl osmé ráno zemřela při porodu mladá žena. Vykrvácela. A za čtyři hodiny nato ji pohřbili. Bez papírů, bez ohledání, bez zápisu. Byli jsme v šoku. Zatímco chlapi kopali hrob, ženské ji umývaly a oblékly do čistých šatů. I když nestrpí přítomnost cizinců, dovolili nám tehdy být součástí pohřbu.

Na to, aby se zdravotní péče pozvedla ze středověkých podmínek na základní úroveň, stačí strašně málo peněz. Každou korunu, kterou nám někdo dá, zhodnotíme do posledního halíře, protože to není drahé. I proto si myslím, že lidstvo by to mělo pro svoji chudší část udělat. Ani to nebude tolik stát.

Začal mi selhávat organismus

Byla jste někdy blízko smrti? Hrozilo vám, že nepřežijete?

Hned na své první vyšší hoře jsem se dostala do výšky sedmi tisíc metrů za šest dnů. To je hrozně rychle, já se strašně těšila a spěchala jsem. Moje aklimatizace na to nestačila a začal mi selhávat organismus. To se skoro nemůžete pohnout, zvednout ruku, udělat dva tři kroky.

Jak jste se zachránila?

Potkala jsem jednoho Poláka z jiné expedice, ten mi udělal čaj a řekl mi, že musím okamžitě dolů. Až mě strkal, abych šla. O tři sta metrů níž jsem se najednou probrala, stačilo málo. Tehdy by mi bylo zalehko umřít. V podstatě bych usnula. Sedla bych si, byla bych ráda, že se nemusím pohnout, a usnula bych. Za další tři dny jsem tam vylezla, ale bylo to pro mě velké poučení.

Víte dneska v osmdesáti letech o životě něco, co byste chtěla vědět dřív?

Že nikdo nejsme středobodem světa a o nic moc nejde. Já strašně prožívala, když se mi něco nedařilo. Nechala jsem se zbytečně deptat těmi komunisty. Sice jsem se vždycky nějak vyhrabala, ale prožívala jsem velké výkyvy. Takže bych byla ráda, kdybych život dokázala brát méně dramaticky.

­