Mise Arandu 2011Oprava cesty a mostů po povodních a zajištění zemědělských strojů        Rok se s rokem sešel a my opět s Viťou
Mise Arandu 2011 - ŒDina Štěrbová

Oprava cesty a mostů po povodních a zajištění zemědělských strojů

       Rok se s rokem sešel a my opět s Viťou odjíždíme začátkem září 2011 do Pákistánu, co naše příbuzné již ani nepřekvapuje. Máme ale oba skvělé životní partnery, kteří nám to neztěžují ještě více, jsou s námi, jak se říká, na jedné lodi a taky ví, že nelze nejet. Tentokrát s námi letí i mladá dvojice, kterou tvoří v Brně čerstvě odpromovaná lékařka Eva Chvílová a její partner, mladý chemik Pavel Buček. V Baltistánu na nás čekají dva velké úkoly a několik menších, takových již zaběhaných, takže je dobře, že nás na to bude víc. Mladí mluví perfektně anglicky a jsou zdatní v improvizacích s počítači a také již protřelí svým odvážným cestováním, když na svém kontě mají cesty, o nichž se nám v jejich věku ani nesnilo.
       Ty velké úkoly nejsou nic menšího, než zařídit opravu horního úseku asi 25 km džípové cesty z vesnice Doko do Arandu a paralelně se postarat o zakoupení traktoru s příslušenstvím a mlátičky, která by měla v Arandu ulehčit od otrocké práce žen a dětí, ale také nedůstojně mučených jaků, dzo i malých kraviček.
       Na opravu cesty a několik přilehlých mostů, kromě peněz našeho združení Czech Hospital, jsme dostali i část prostředků od Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci humanitární pomoci pod názvem „Česká republika pomáhá“. Na zemědělské stroje pak grant nazvaný MLP (malý lokální projekt), který je financován rovněž z prostředků Czech Hospital a MZV na doporučení české ambasády v té které zemi.
       Oba úkoly spolu souvisí, protože džípová cesta, vybudovaná asi před 20 lety pákistánskou vládou hlubokým a nebezpečným himálájským kaňonem ledovcové řeky Basho zdaleka není v takovém stavu, aby po ní nějaký traktor vyjel, tím více, aby byl schopen za sebou táhnout těžkou mlátičku s nešikovnými maličkými kolečky. Každý rok totiž cestu na několik měsíců zavalíLaviny co ničí cestu sněhové laviny ze strmých úbočí okolitých šestitisícovek a když ta ohromná vrstva ubitého ledu a sněhu pak koncem května rozmrzne, následují obvykle sesuvy půdy a tím i celých úseků cesty. V roce 2010, kdy po novém roce napadlo enormně mnoho sněhu, k tomu ještě přistoupily i letní povodně, které jinak ve zdejším pouštním podnebí jsou velkou výjimkou. Z medií veřejnost sice věděla o obrovských povodních na dolním toku Indu v provincii Paňdžáb a Sindh, méně již bylo známo, že totéž se týkalo jeho horní, horské části a to jak v sousedním Indickém Ladakhu, tak i na území Baltistánu. Jen v nejbližším okolí Skardu zmizely ve vlnách rozvodněného Indu i celé dvě vesnice, které do něj sesunuly obří laviny podmočeného podkladu i s domy, lidmi v nich a zvířaty.
       Pochopitelně nebyly ušetřeny ani boční přítoky Indu ve strmých údolích, mezi nimi i naše říčka Basho vytékající z ledovce Čhogo Lungma nad Arandu. Cesta do naší vesničky byla již v v létě roku 2010 v tak strašném stavu, že na jaře zde spadly dva džípy na Spantik přijíždějícíh expedic, zázrakem ale nikdo nezahynul. Podobnou příhodu jsme měli i my počátkem října 2010, kdy jsme spěchali z Arandu na velkou tiskovou konferenci do Skardu, kam přiletěl i český velvyslanec pan Šepelák. Náš džíp tehdy narazil do velkého kamene, který spadl doprostřed cesty, Husajn ztratil vládu nad autem, to se v mžiku zkroutilo doleva a před pádem do 400m hluboké propasti nás zachránila jen rozpadající se ochranná zídka z kamenů, na které jsme zůstali viset. Na jaře 2011 se do Arandu odvážili jezdit již jen takzvaní „stone drivers“, to znamená ti nejlepší z nejlepších a dokonce i náš dozorující lékař dr.Mubašír odmítl cesty džípem na pravidelnou inspekci naší nemocnice. Poslal za sebe začátkem července Dr.Ašrafa,Projet některé úseky je jen pro silné nervy "Stone driverů" který tam skutečně dojel s řidičem a dalšími 4 kolegy terénním Pickupem. Když 7.července brzy ráno jeli po inspekci dolů, ještě netušili, co je čeká. Na podmáčeném úseku cesty v zatáčce kterou tvoří obrovský skalní amfiteátr podobný kamenolomu, jen několik kilometrů nad Doko, pod koly pick-upu se utrhla část nezpevněné krajnice a vůz se zřítil do propasti, přičemž čtyři lidé na místě zahynuli a dva ( z toho jeden byl dr.Ašraf) utrpěli velmi těžká zranění. Díky tomu se náš džíp, věnovaný vesnici Arandu jako záchranné vozidlo, poprvé stal kromě ambulance i autem pohřebním, když jako první vozidlo dorazil na místo neštěstí a mrtvé i zraněné odvezl do Skardu. Jak jsme posléze zjistili, budeme asi prvními cizinci, kteří se kdy podíleli na opravě himálájských džípových cest. Co nám ale zbývá, když se každá jízda do Arandu pro domorodce i pro nás stává stále více krutou tombolou náhody o holý život a navíc, když po této cestě bude nutné dopravit pod ledovec traktor s mlátičkou!
       Co se traktoru a mlátičky s příslušenstvím týče, bylo nám jasné, že na rozdíl od fotovoltaických článků pro elektrárnu, jež jsme vloni přivezli z domova a úspěšně instalovali na střeše České nemocnice, tyto z Evropy přivézt nelze, protože doprava by byla neúměrně drahá. Již v zimě jsme usoudili, že bude mnohem výhodnější tyto stroje koupit v Pákistánu, který jako agrární země vyrábí licenčně spoustu zemědělské techniky. To se sice lehce řekne, mnohem těžší je ale realizace takového záměru a tak jsme již brzy na jaře 2011začali korespondovat přímo s fabrikou v Lahore, která vyrábí holandskou verzi traktoru Fergusson i příslušenství. Za pomoci spřátelené a od začátku s námi věrně spolupracující islamabádské neziskovky BHEF pod vedením Dr.Freye a jeho výkonného ředitele Saqeebaq Ahmada se nám podařilo v červnu po nekonečné sérii vzájemně si vyměněných meilů docílit závaznou objednávku s neměnnou cenou, s tím, že zaplatit budeme moci až po příjezdu do Islamabádu.Přestavba vlečky Je to sice paradoxní, ale i pouhý transfer peněz do země sužované terorizmem je pro cizince, tedy i pro pomáhající neziskovky, jako jsme my, velkým problémem, ne-li úplně nemožným úkolem. Kdo posoudí, jestli takové peníze nejdou na podporu Talibanu a jak se uchránit strmě postupující pákistánské inflaci, která dar znehodnotí ještě před jeho použitím?
       Ale nakonec se na základě domluvy mezi námi, naší ambasádou a spolupracující neziskovou v Islamabádu všechny obchodní záležitosti vyřešily, a to jak vyzvednutí strojů a jejich transport po 1000km dlouhé Karakorum highwayi až do Skardu, tak různá úskalí spojená s převzetím poskytnuté sumy v Islamabádu. Do Pákistánu jsme z Prahy odletěli 8.září s radostným vědomím, že tentokrát vše půjde jak po másle: v Islamabádu stroje zaplatíme, vyřídíme další potřebné maličkosti, co nejdříve odletíme do Skardu, kde se přibližně po dvou týdnech dnech shledáme s traktorem, mlátičkou, přívěsem i všemi ostatními částmi příslušenstva. Mezitím se opraví nejhůře sjízdné úseky cesty nad Doko tak, aby tam traktor s těžkou mlátičkou v závěsu nějak projel. V tomhle bodě si ale přece jen nejsme tak úplně jistí, bude to totiž poprvé co se něco podobného v horní části údolí Basho odehraje, jak doufáme úspěšně. Naštěstí nemáme moc času přemýšlet o tom, co nás čeká a automaticky doufáme, že jako již mnohokrát v minulosti, i tento problém na místě vyřešíme. Prostě „ten most přejdeme, až k němu přijdeme“, jak praví stará moudrost a jeden ze základních pilířů psychologie našich misí, samozřejmě s tím, že všechno předem připravíme co nejodpovědněji. Je to jako s horolezeckými expedicemi, také při nich musíte často řešit neočekávané situace a právě toto hobby nás nejlépe v minulosti vyučilo i pro naše humanitární aktivity. Někdy přemýšlíme, v čem vlastně je více „adrenalinu“, jestli v těch expedicích, které máme za sebou anebo v tom, co zde již od roku 2006 provozujeme
a docházíme k závěru, že naše humanitární akce si rozhodně s expedicemi nezadají a ještě nikdy jsme se při nich nenudili.
       V Islamabádu ještě musíme zakoupit náhradní trubice ke slunečním ohřívačům vody, které jsme vloni namontovali jak na střechu nemocnice, tak na místní mešitu v Arandu. Jsou to kolem dvou metrů dlouhé vakuované skleněné válce, vlastně takové obří termosky, poměrně velice křehké a vesničanům bude trvat ještě nějakou dobu, než se s nimi naučí civilizovaně zacházet. V nemocnici se o ohřívač stará náš všeuměl dispenzář Najaf Ali, proto se tam se rozbila jen jedna trubice, na mešitě je to horší, takže rovnou zakupujeme v rušné přelidněné ulici College Road v nedalekém Rawalpindi celou náhradní sadu trubic v počtu 10 kusů. Tuto přibalíme k zemědělským strojům i s rolí linolea, které nahoře vylepší naši hygienickou situaci. Celý obří nákup odvezou do Skardu dvě nákladní auta společnosti K2 Transport Company a za transport bude ručit tatáž firma, u které jsme realizovali nákup zemědělské techniky. 13.září konečně odlétáme a máme štěstí, letadlo doletí tentokrát až do cíle a my v poledne dosedáme na runway mezi dobře nám známými charakteristickými písečnými dunami. Následuje obvyklé přivítání, naproti nám přišel Sarfraz s Husajnem, a „chairman “ Arandu Ali se synem Jusupem, kterému jsme vloni svěřili do užívání v pořadí již druhý zakoupený záchranný džíp. S prvním darovaným jezdí Husain a podle rychlosti i odvážných manévrů, s kterými se mistrně proplétá skrumáží všemožných vozidel na přelidněném hlavním bazaru vidíme, že se ve srovnání s loňským rokem v řízení velice zlepšil.V hotelu Concordia, kde máme již statut štamgastů nás vítá tělnatý Sher Alí a podle jeho mírně nekoordinovaných pohybů vidíme, že již má zase popito. Záhadou je, kde v tomto světě, tak striktně ovládaném islámem, alkohol shání a kupodivu vždy sežene.
       Tentokrát dostane na starost nákup léků od našich zdejších dodavatelů Al Shifa, Al Abbás a Karakorum Pharmacy na celý další rok Eva s Pavlem, kteří použijí již osvědčených seznamů z minulých let, doplněných inovovanými požadavky našeho dispenzáře Najafa, který také mezitím dorazil do Skardu. My s Viťou musíme zařídit především to, aby oprava cesty nad Doko započala co nejdříve. Původně jsme ještě z domu oslovili zkušeného „cestáře“ Ali Zameera z Arandu, který před několika lety zajistil její vybudování po levém břehu Basho z Doko do Arandu. Do Skardu se dostavil i Akbar Ali z vesnice Hoto v údolí Braldu, který již po léta udržuje snad nejfrekventovanější úsek podobné cesty z Apaligonu do Askoli, východiska na ledovec Baltoro. Tato je životně důležitá jednak pro pákistánskou armádu, která má na ledovci několik svých stálých postů souvisejících s blízkostí linie příměří mezi Pákistánem a Indií, jednak pro početné expedice, které v sezóně vyráží na K2 a další tři osmitisícovky v horním bazénu ledovce. Údržbu této cesty platí pákistánská armáda, totéž se ovšem vůbec nedá říct o našem údolí Basho, které nemá strategický význam. Po delší poradě s oběma potencionálnímiMístní vysvětluje pád auta. Je vidět utržená krajnice. kontraktory se rozhodujeme pro Akbara, obzvláště po zjištění, že muži z Arandu se prozatím nemohou ve velkém počtu účastnit prací na cestě vzhledem k tomu, že nejdříve je nutné v Arandu zdárně ukončit životně důležité žně a vymlácení úrody, které jsou základním předpokladem k přežití zimy. Žně teprve začaly, protože obilí zraje nahoře pomaleji než v dolních partiích doliny a následné mlácení pomocí zvířat vydupávajících zrní z klasů chozením dokola po improvizovaném mlatu bude trvat další dva až tři týdny. Proto lze jen v minimální míře počítat s dělníky z Arandu, alespoň v první fázi opravy. Akbar Ali, sporý mužík malého vzrůstu nás ujišťuje, že s najímáním dělníků má velké zkušenosti a nebude problémem je sehnat z níže položených vesnic údolí Basho. K problematice cest v Baltistánu, které jsou v podstatě fenoménem jen několika posledních desetiletí, je nutno říct, že nejdůležitější spojnicí celého území vklíněného mezi hory Číny, Indie a Pákistánu je vojenská cesta z Gilgitu do Skardu, která byla jako první vybudovaná v návaznosti na pomalu vznikající Karakorum Highway v prvních několika desetiletích po druhé světové válce hluboce zaříznutým kaňonem Indu a tato je bezvýhradně v péči dobře organizované armády, která jediná je schopna ji udržovat jen s malými výlukami sjízdnou. Na tuto základní osu pak postupně od poloviny sedmdesátých let navazovaly cesty do početných bočních údolí, které byly již budovány z civilních prostředků, pokud to které údolí nemělo strategickou důležitost v obranném valu proti Indii, se kterou je v podstatě Pákistán v nepřetržitém stavu válečného příměří, když původní konflikt z roku 1949 stále není definitivně vyřešený. Arandu i celé údolí Basho a ledovec Čhogo-Lungma nemá strategický význam, proto se cesta sem budovala mnohem později, než například do sousedního údolí Braldu či Kharmangu a plání Deosai. Jako všechny himálajské cesty i tato nemá jinou alternativu, než sledovat strmé stěny většinou ostře do údolí zaříznutého kaňonu říčky Basho, odvádějící vodu jak z hlavního, tak z početných bočních ledovců, jak byly spolu s okolními šesti a sedmitisícovkami vymodelovány po miliardy let trvajícími horotvornými procesy. Člověk se v horních patrech nehostinných himálajských dolin usídloval teprve v posledních staletích, jak byl postupným přemnožením v nížinách vyháněn stále výš a výš. Spolu s vesnicemi vznikali i stezky, které byly dlouho jedinou spojnicí lidí s nížinami a tyto se řídily železnou logikou nejlehčího a nejbezpečnějšího postupu. Po těchto stezkách mohli dlouho chodit jen ti nejzdatnější a hlavně v zimě byla proto horní patra obydlených dolin po dlouhé měsíce neprodyšně odříznuta i od těch minimálních zdrojů civilizačních výdobytků, které byly dostupné ve Skardu. To historicky způsobilo, že lidé nahoře se museli spoléhat jen na sebe a zakonzervovalo to zaostalé, mnohdy středověké způsoby života i zajišťování obživy až do Sjízdnost cest je katastrofálnídnešních dnů. Práce s všudypřítomným kamenem je umění, které horalé ovládají s obrovským až geneticky zakódovaným mistrovstvím, je totiž naprosto zásadním základem udržování políček a zavlažovacích kanálů, stavby domů a v neposlední řadě i budování a neustálého sysifoského udržování chodníků nejen v dolině, ale i vysoko v horolezeckém terénu nad údolními ledovci. Jak vlastně taková cestička, či cesta vzniká? Představte si strmý, většinou skalní či suťový terén, do kterého máte udělat cestu. To je možné jen tak, že strmině vyrvete za cenu nadlidské práce jakýsi zásek, kousek roviny, většinou vysoko nad řekou a to postupně v celé délce divokého údolí. Nemáte jinou možnost, než kopírovat terén v jeho vrstevnicích a přírodě vyrvanou rovinu zajistit jak neustálým odstraňováním přibývajícího erodovaného materiálu z lavin, sesuvů i bahnotoků shora, tak opevňováním roviny zezdola stavbou opěrných zdí a podpěrných pilířů z balvanů i menších kamenů všech velikostí. Jedině tato kombinace přidávání a ubírání kamenného materiálu na správném místě, provozovaná z 99% krumpáčem a lopatou a prakticky bez použití cementu a samozřejmě díky staletým zkušenostem, umožní přírodě urvanou stezku či cestu udržet více méně trvale průchodnou.
      Jedná se vlastně o jakousi dynamickou rovnováhou mezi neustálým působením přírodních sil, v tomto případě eroze a gravitace a působením člověka, Primitivní nástroj v jeho rukou je superstrojkterý jejich následky odstraňuje. Kdyby se taková cesta ponechala svému osudu, samovolně by v průběhu několika málo let zanikla a nikdo by si ani nevšiml, že tam kdy byla.Velkou překážkou jsou i řeky či vodopády, které je třeba překonat podle typu terénu buď nebezpečnými brody, bizarními lávkami, či visutými mosty, které jsou vrcholnou ukázkou intuitivního stavitelského umění, i práce s kamenem a dřevem v dnešní době již i vyspělejšího inženýrství. Baltijci, Šinové, Hunzakutové, Vakchiové a další horské kmeny umí s mistrovskou přesností rozpůlit kámen, či štípnout jej přesně tak, jak potřebují, k čemu jim slouží specielní sekyrky. Kameny pak umí s neomylným citem skládat tak, že bez jakéhokoliv pojiva vytvoří samonosné skládačky dokonalých opěrných zdí, či pilířů. Z těchto technologií vycházela i koncepce naší plánované opravy cesty nad Doko, která představovala celkovou délku cca 20-25 kilometrů. Nejdříve jsme vyrazili s Akbarem na obhlídku stavu cesty, při které jsme vytypovali asi pět nejhůře zničených a nebezpečných úseků poničených po loňských záplavách a jarních sesuvech půdy. Škody jde podle povahy fyzikálních příčin roztřídit do několika typů:

1. Jsou to stále nebezpečnější, často velmi ostré zatáčky, které vlivem zřícení terénu a působení tekoucí vody nad nimi jsou zavaleny šikmými nánosy sutě, která jednak zužuje profil cesty kamínky, kterými je tvořen povrch, akteré pak působí jako valivá ložiska, po kterých pneumatiky džípů automaticky sklouzávají na stranu propasti.Takové úseky je třeba rozšířit pomocí krumpáčů a lopat, v podstatě i zvětšit poloměr zatáčky a nakonec povrch odkopat až na pevný podklad který se posléze vyrovná menšími kameny a drny.

2. Stejně špatné jsou i zřícené vnitřní, spodní části cesty nad propastí, které působením vody, ledu i mechanických příčin v nekontrolovatelných odtrzích mizí v hloubce. Přitom se zpravidla zničí či poškodí opěrné zídky, čím se celý proces opakuje a exponenciálně narůstá.

V takových případech opět nastupuje odkopání poškozených opěrných zídek i povrchu vymleté cesty až na zdravý podklad, tento se rozšíří a zdola podepře novými opěrnými zídkami. Je to práce nesmírně namáhavá a nekonečná, protože se jedná o celé kilometry poničených zídek.

3. Prakticky všude jsou také zničené ochranné zídky na kraji cesty, navršené tak, aby zabránily pádům aut do propasti, pokud se džíp z nejrůznějších nepředvídatelných příčin na moment stane neovladatelným, jak se kupříkladu stalo i nám vloni, v létě 2010 při cestě do Skardu, když doprostřed cesty spadl veliký kámen a naše auto do něj narazilo. Nebýt zídky, o kterou jsme se zarazili nápravou předních kol, skončili jsme v kaňonu o 400m níže. Kosmetickou tečkou pak jsou kameny zasazené na kraj cesty jako patníky upozorňující řidiče, že nemá jet příliš na kraji, samozřejmě, pokud to šířka cesty dovolí.

       S Akbarem byla domluva velmi konstruktivní, bleskurychle odhadl, že bude potřebovat kolem 60 silných můžů, kteří se rozdělí do několika čet a budou postupovat od Doko nahoru.

      Jak již řečeno výše, největší práce čekala dělníky na asi 5. kilometrovém úseku nad Doko, tvořeném obří exponovanou zatáčkou ve velkém přírodním amfiteátru- kamenolomu, podmáčeném hned několika Budování opěrné zídkymalými vodopády a říčkami spadajícími z hor nad ním. Aby toho nebylo málo, zatáčka v závěru končí dvěma obrovskými převisy, které znemožňují průjezd vyšším vozidlům. Je to místo, kde malý pomníček hlásá výsledek smutné tragedie pick-upu ze 7.července. V autě z Arandu jelo šest lidí, ze kterých čtyři na místě zahynuli, dva byli těžce zraněni. Tyto převisy a ještě několik dalších skalních překážek tvořených obrovskými skálami bude třeba odstřelit. Domluveno tedy jak množství lopat, krumpáčů, ale také igelitových plachet pro nouzové stany dělníků, tak i vypůjčení obrovské žluté sbíječky a velkého množství dynamitových náloží a zápalných šňůr, kterými tyto budou odpáleny. Trochu se takových zastaralých metod děsíme, navíc není vůbec zvykem, že si cizinci kupují v Baltistánu dynamit, ale Akbar nás uklidňuje, že s tím má zkušenosti a všechno dobře dopadne. Dobře dopadnou také neodmyslitelné handrkovačky o cenu celé opravy a my s ulehčením konstatujeme, že se do rozpočtu nějak vlezeme. Když si představíme, kolik by asi taková oprava stála někde v Evropě, musíme se srdečně smát.
       Jediná mechanizace - vrtačka na otvory pro výbušninu. Šélená práce, celý den ji tak mít u ucha na ramenou.Hned v následujících dnech práce započnou a při poměrně častých obhlídkách konstatujeme, že dělníci postupují nahoru s nadějnou rychlostí. Dokonce jsme pozváni i k několika odstřelům, z nichž nejdůležitější byly již zmíněné skalní převisy, co se pro nás stává velikým zážitkem. Na vlastní oči vidíme, jak Akbar s pomocníkem do vyvrtaných děr v kompaktní skále vloží úhledné válečky se zápalnou šňůrou, konce kterých umně spojí do jednoho začátku a sirkou zapálí.V té chvíli již utíkáme do 200m vzdáleného úkrytu pod jiný převis, kde ve chvilce pochopíme nutnost takového postupu. Sotva se totiž schováme, ohluší nás kaskáda strašných detonací, po kterých se vysoko do vzduchu zvedne sloupec hlíny a kamenů, které pak jako granáty lítají naprosto nevypočitatelně s velkým rozptylem k zemi.
Odstřel převisůPo odstřelu zase nastoupí dělníci, kteří obrovské haldy naštípaných balvanů odklidí do propasti. Postupně jsme uvěřili, že cesta bude skutečně do našeho odjezdu hotová a to dokonce nejen ve vytypovaných úsecích, ale prakticky kontinuálně. Naše inspekce cesty kombinujeme s několikadenními pobyty v Arandu, kde se musí udělat spousty úkolů zajišťujících chod nemocnice, která je trvale základem a nejdůležitější části celého našeho zdejšího působení již po několik let a taktéž s kratšími pobyty ve Skardu, kde teď již, jak čas narůstá, vzrůstá naše nervozita ze stále více se opožďujícího příjezdu traktoru. Mlátička dorazila podle plánu 20.září, s ní i nějaká hřídel na připojení k traktoru, tento však nedojel ani do konce září, ani v následujícím týdnu. Začíná složité telefonování s Islamabádem, kdy se opakovaně dozvídáme různé protichůdné zprávy, na Karakorum Highway je pochopitelně možné jakékoliv zdržení z nejrůznějších příčin. Nakonec se ale dozvídáme, že jak to místní zvyklosti umožňují, dopravce proti úmluvě zvedl cenu, kterou náš obchodník odmítl zaplatit a tak traktor pěkně čekal v Islamabábu s klidným vědomím dopravce, že nás má samozřejmě v hrsti a dlouhoOdstraňování materiálu po výbuchu vzdorovat nebudeme. Tak se i stalo, pokorně jsme nakonec požadovaný rozdíl doplatili a náklaďák s traktorem i vlečkou konečně vyrazil na 1000km cestu. Byl to, jako vždy, velký nervák, ale nakonec, 6.října chybějící části zásilky skutečně dorazily. Krásný červený traktor, neméně krásná vlečka, stříška i další drobnosti stály teď na špinavém dvorku K2 Transportation Company a my slavnostně podepsali ušmudlaný nákladní list. Naši radost sdílelo i několik zvědavých Aranďanů, kteří teď konečně uvěřili, že daný slib, i když jej považovali za neuvěřitelný, jsme i tentokrát splnili. Vzápětí se samozřejmě zjistilo, že vlečka, stavěná do paňdžábských rovin má nízkou nápravu a do Arandu nemá ani nejmenší šanci v tomhle stavu vyjet. Na olejem zamořeném dvorku opravny, kam jsme ji dovezli, stálo již několik jí podobných, evidentně ze stejného důvodu, dokumentujíce tím sice všeobecně známou, ale prozatím nezměnitelnou skutečnost, že ještě mnoho vody odteče v Indu z hor, než horalé pochopí pojem budoucnosti a naučí se plánovat úkoly s dostatečným předstihem. Objednáváme tedy opravu - zvýšení konstrukce podvozku pro vlečku tak, aby v budoucnu vůbec mohla po cestě do Arandu vyjet a tam doplnit náš arzenál. Bohužel se tato objednávka zdrží a tak se dočkáme výsledku až těsně před naším odjezdem domů. Teď se také vynořuje i problém s hledáním vhodného řidiče, který jsme pokládali za dávno vyřešený. V Arandu jsou jen dva lidé, kteří traktor umí dát do pohybu, ani jeden z nich ovšem nemá řidičák, o zkušenosti potřebné k tomu, aby s s těžkou mlátičkou CzHospital0009.jpg (24154 bytes)připojenou v závěsu projeli až nahoru do vesnice, ani nemluvě. Jeden z nich je Sikandar, mající punc jednoho z technických géniů vesnice, kterého jsme vybrali pro jeho zkušenosti a všeobecnou důvěryhodnost jako příštího provozovatele celé zemědělské techniky. Sikandar, snad z důvodu, aby mu traktor nakonec přece jen někdo nevyfouknul, teď již dřepí ve Skardu více než 14 dní, když ale má konečně vyjet zjišťujeme, že žádného řidiče, co byl samozřejmě jeho jediný úkol, domluveného nemá. Jeden je moc drahý, druhý to neumí, třetí má jiné povinnosti, co se k našemu obrovskému vzteku zase dozvídáme teprve teď. Nakonec ale i tuto překážku překonáme a v úterý 11.října brzy ráno fotografujeme a filmujeme slavnostní odjezd traktoru s připojenou mlátičkou z vrat hotelu Concordia. Řidičem je pomenší mladší chlapík jménem Abdullah z Gulabpuru a vedle něj hrdě sedí na sedátku šťastně mávající Sikandar. My si s odjezdem můžeme dát načas, protože ožehavý úsek celé dopravy, opravený sice, ale přece náročný amfiteátr nad Doko, přijde na pořad dne nejdříve zítra.
       Podle našeho očekávání náš konvoj dorazí teprve večer do Doko a den D nastává dalšího dne, 12.října 2011. Na inkriminovaném úseku asi pět kilometrů nad vesnicí čeká již mnoho pomocníků. Pravidelně bafající traktor se sune pod rukama zkušeného Abdullaha sice pomalu ale stejnoměrně až do místa, kde opravená cesta stoupá do strmějšího úseku. Tady se mašina vzpříčí a namísto pohybu nahoru se začne, podobně jak je tomu někdy při jízdě v hlubokém sněhu, zahrabávat do měkkého povrchu nové cesty. Stoupání je příliš velkéOchotné ruky desítek pomocníků začnou tlačit a tahat, nic to ale nepomůže, nepomůže ani lano, do kterého si lidé opřou. Pokusy trvají asi hodinu, stoupající úsek ale tvrdohlavě odolává, takže nezbývá, než přivolat ještě další traktor. Ten asi po dvou hodinách přijede, následuje dlouhé uvazování, které se musí několikrát předělat, ale nakonec, po několika hodinách spojeného úsilí obou traktoru a asi 40 lidských pomocníků s lanem i bez něj, traktor s mlátičkou konečně vysupí svah, projede opravenými zatáčkami, podjede i odstraněné převisy a pak již bez větších potíží dojede až do Arandu, bouřlivě a již za tmy přivítán celou vesnicí. Ještě si ani nedokážeme uvědomit, že jsme opravdu zvítězili, naše radost ale nezná hranic. Následujícího dne proběhnou v domě Sikandarova bratra několikahodinové modlitby všech čtyř vesnických mullů spolu se všemi nejváženějšími občany Arandu, neodmyslitelnou součástí rituálu je i zabití velkého skopce, jehož zkrvavenou hlavou je pomazané celé vozidlo. Poté je na traktor připevněná naše česká vlajka, s kterou Abdullah jezdí v bláznivých rozverných kolech po posečených políčkách. Trochu nám to sice připomíná naše první máje v komunistických dobách, ale v baltštině provolávaná hesla naštěstí zní trochu jinak. Všechny ženy z vesnice se shromáždily na střeše rozestavěného domu, odkud nám šťastně a nadšeně mávají, uvědomujíce si jasně, že mlátička ulehčí život hlavně jim. Chlapi je totiž k mašině nepustí a tak již nebudou muset po dva až tři týdny od svitu do tmy běhat se svými dětmi za dobytkem dokola s bičíky a povely, aby se drahocenné zrní vymlátilo a nepřišlo nazmar. Jaci, dzo a kravičky zatím ještě netuší, že i jich se dnešní veselice podstatně týká. Po divoké projížďce následuje zkušební první mlácení, když si vesničané pro tuto příležitost nechali pár snopů nevymlácené pšenice. CzHospital0012.jpg (37680 bytes)Mlátička je hřídelí připojena k traktoru, a za neovladatelného jásotu všech cpou ti nejdůležitější chlapi shora do ní nevymlácené klasy. Mlátička klasy nejenom vymlátí, ale také proseje, takže v krabici pod jejím otvorem se hromadí čistá zlatavá zrníčka. Teprve teď si uvědomujeme, že do této horské vesnice na samé hranici přežití právě nesmělou nohou vkročilo když ne jednadvacáté, tak alespoň dvacáté století.

       Čas se nám do odjezdu krátí a tak jen zbývá vyplatit všechny, kteří pro nás pracovali, poděkovat Akbarovi, který nakonec opravil namísto vybraných úseků v podstatě celou cestu z Doko až do Arandu.

Oprava mostů

      Druhý úkol, který nás očekával, byla oprava tří mostů v okolí vesnice Arandu. Arandu je sevřeno třemi řekami. Největší z nich je řeka Basho vytékající z ledovce Čhogo Lungma. Druhá přitéká z levého údolí Khero Lungma a třetí řeku zásobuje ledovec Bargandžo visící nad vesnicí Arandu. Obyvatelé údolí jsou na těchto mostech životně závislí. Přes mosty nad s řekou Basho a Khero nosí místní veškeré potraviny získané na pastvinách položených dále v údolí a o tisíc metrů výše. Většinou je to mléko, máslo a dehi, což je něco jako jogurt. Tento transport kupodivu dosti často zajišťují především děti. Dobytek se dostává na pastviny a zpět také díky těmto mostům. Přes mosty je zásobena vesnice pící pro dobytek i palivem na období zimního času, které na svých zádech den co den přináší ženy do vesnice. Třetí most zabezpečuje spojení vesnice s přístupem k „džípové“ cestě v době, kdy se rozvodňují vody řeky Bargandžo, což je vždy v létě přes den a za teplých nocí, kdy ledovec pouští hodně vody. Mosty jsou v katastrofálním stavuU mostů byly velkou vodou zničeny, strženy a podemlety náběhové zdi, které mají ochraňovat samotné uchycení vysutých mostů. Pochůzí dřevěné desky vykazovaly obrovskou míru opotřebení a hniloby z neobvyklého vlhka, které v této oblasti je výjimkou. Z některých desek bylo vytrženo i závěsné uchycení. Pro dobytek, který pro místní obyvatele představuje jediné bohatství zajišťující výživu celé početné rodiny, je přechod po takto zdevastovaném mostě obrovským nebezpečím. Ať již váhou dobytka, kdy špatné závěsy nemusí vydržet jeho váhu, tak i uvíznutím a zlomením nohy ve škvíře mezi prkny, což ve zdejších podmínkách znamená smrt zvířete.
       Pro opravu všech mostů jsme najali po poradě s místní džirgou (rada stařešinů a vůdců vesnice) jako kontraktora jednoho z místních obyvatel, zkušeného horského vůdce, hledače drahých kamenů a místní autoritu Fida Aliho. Fida Ali je respektovanou osobou s přirozenou autoritou, s kterou jsme již v minulosti několikrát spolupracovali. Byl zárukou, že v daném krátkém časovém úseku, který jsme měli, s pomocí místních mužů bude schopen mosty opravit. CzHospital0013.JPG (42734 bytes)Úspěch akce zaručovala i skutečnost, že na mostech, jak bylo řečeno výše, byla vesnice životně závislá a místní si tím pádem kvalitu prací pohlídají sami. Jak se později ukázalo, naše úvaha byla správná. Při našich kontrolních návštěvách nás místní upozorňovali na nedostatky, případně měli nápady na zlepšení. Mosty byly opraveny velmi kvalitně. Dokonce jako zlepšení mají vrátka, aby volně pasoucí dobytek jim neutíkal do obdělávaných políček a tak nedevastoval těžce získávanou úrodu. Další zlepšení je i barevný křiklavý nátěr mostů. Nemá sice bezprostřední význam na funkci mostu, ale za to jsou to ve slunci zářící první barevné mosty v Baltistánu. Působivý efekt, který je navíc spojovaný s Českou republikou.
       V následujících dnech proběhla i kolaudace těchto mostů, všechny jsou zase funkční a bezpečné.

Nová Džola

 CzHospital0025.JPG (35496 bytes)      Další úkol, který vznikl v průběhu naší mise a souvisí s posláním našeho humanitárního projektu “Obnova přístupu obyvatel údolí Basho k civilizaci“, je oprava džoly. Ta byla v katastrofálním stavu. Džola je lanovka přes řeku, pomocí které se obyvatelé dopravují z jednoho břehu na druhý. Mnohdy i s dobytkem v náruči. Velmi často se takto přepravují samotné děti. Zmíněná džola zajišťuje obyvatelům vesnice Bisil Farul přístup k námi opravované „džípové“ cestě. Zhotovením nové kovové džoly jsme pověřili řemeslníky ve Skardu, s nimiž máme již letité zkušenosti. Výměnu na místě jsme provedli vlastními silami.

      Úkoly vyplývající jak z Malého lokálního projektu, tak z projektu humanitárního v rámci akce Česká republika pomáhá jsme tedy splnili a můžeme se vrátit do vlasti.


Průběžné projekty a činnosti v rámci dosažení trvale udržitelného stavu civilizačních vymožeností

Léky

       Kromě opravy cesty a tří mostů, nákupu traktoru s příslušenstvím a jejich transport pod ledovec máme i mnoho jiných průběžných úkolů, které pravidelně každým rokem opakujeme. Ani rok 2011 nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Nejdůležitějším z průběžných úkolů je nákup léků, a to vždy zase na celý rok dopředu. Letos nám to pomáhali organizovat naši mladí pomocníci Eva s Pavlem. Kromě samotného nákupu dostali na starost i kontrolu nákupu po jeho dovozu na místo, pomohli Najafovi vše řádně zainventovat a přehledně uložit do polic, které vyplňují celý obvod největší ze tří místností naší nemocnice. Za zmínku stojí, že léků musíme nakupovat každým rokem více, tak jak nám roste počet našich pacientů. Lze říct, že nemocnice teď již trvale slouží kromě obyvatel Arandu a přilehlého Gonu i několika dalším okolitým vesnicím, z nichž nejbližší „spádovou“ je Bísil, nacházející se na druhé straně říčky Basho, asi pět kilometrů po proudu. Nezřídka ale také dorazí pacienti i ze vzdálenějších níže položených vesnic a také z Doka a Seska, odkud to pěšky trvá skoro celý den. Bísilané to sice tak daleko nemají, ale přesto si již brzy po uvedení Czech Hospital do života uvědomili, že vlastně mají velkou smůlu, když jsme nemocnici postavili v Arandu a ne u nich. Od té doby od nich opakovaně dostáváme „petice“, které píše inkoustovou tužkou na zubaté čtvrtky linkovaného papíru vytržené ze školních sešitů jediný tamější učitel Hasan Alí. Zneznámého důvodu každá petice začíná oslovením „Madame“ a pak následuje v těžce rozluštitelné angličtině stále se opakující žádost, jejíž podstatou je, že Bísilané by chtěli, aby byla polovina námi dovezených léků deponovaná v jejich vesnici, podle známého principu, že co je doma, to se počítá. Svoji žádost často doplňují i nejrůznějšími, většinou lživými tvrzeními, že Najaf je zanedbává a že k lékům nemají stejný přístup jako Aranďané. Vždy jim odpovíme, že až si opraví budovu dispenzária, které jim tam před lety postavila vláda, budeme o takové možnosti vážně uvažovat. Střecha jinak docela pěkné a zídkou obehnané zděné budovy se zbortila poté, co před několika lety jednou v zimě hodně nasněžilo a Bísilané byli líní sníh odklidit. Namísto toho, aby střechu opravili, jen nadávají na vládu a dívají se, jak budova stále více chátrá. My jsme se s daným stavem seznámili zcela náhodou v roce 2009, situaci jsme nafotili a fotky donesli na úřady, nic se ale neděje. Chceme doufat, že vidina vlastního dispenzária zásobeného léky Bísilany, anebo úředníky ze Skardu přiměje k nějaké akci, zatím se tak ale nestalo a zimní sněžení dál koná svoje ničivé dílo. Celé ta situace je trochu delikátní když uvážíme, že mezi oběma vesnicemi, ač propojenými desítkami příbuzenských vztahů i stále nově vznikajících sňatků panuje mnohaleté kruté nepřátelství ještě z jiného důvodu, než je Česká nemocnice. Jeho příčinou je rozdílný názor Aranďanů a Bísilanů na vlastnictví části rovného břehu Basho, který se nachází na straně Arandu v místě, kde jediná džo-la (primitivní lanovka převážející náklady i osoby) spojuje tento břeh s Bísilem nacházejícím se na opačném straně řeky. Obě vesnice již prosoudily svoje obecné finance po několik let, na vrub konfliktu padají i dvě vraždy, ale spor stále není u konce a tím ani vzájemná nevraživost. Před třemi roky, po druhé vraždě, to úřady ve Skardu vyřešily tak, že u džo-ly na straně Arandu postavily stan, do kterého nastěhovaly policajta, a ten zde tráví od té doby celou sezónu od jara až do prvního sněhu, který vesničanům na obou stranách trochu ochladí horké hlavy a co hlavně, zažene je na několik měsíců do jejich podzemních příbytků. Víme, že není dobré přilévat olej do ohně ještě další „nespravedlností“ ve věci léků a děláme všechno možné, jen abychom ukřivděnost Bísílanů trochu paralyzovali. Najaf má nařízeno celoročně, tedy i v zimě a hlavně v zimě navštěvovat pravidelně jednou týdně Bísil, ordinovat tam a v baťohu na zádech pacientům naordinované léky přinášet až do domu. Stejným způsobem podává potřebným i infuze a injekce, nebo provádí nezbytná vyšetření, hlavně matkám s dětmi a starým lidem. Jako všechno, i tato záležitost bude v daných podmínkách zřejmě během na delší trať, ale nezbývá než doufat že se to snad jednou povede vyřešit – inshalláh !!!

Transplantace očních rohovek

       Nezanedbatelnou součástí zdravotních problému a trampot jsou pro baltijské horaly i poruchy zraku a úrazy, či nemoci očí. V extrémně těžkých podmínkách, doslova na hranici přežití je možnost zdárně fungovat s chatrným zdravím a bez dobré kondice prakticky nemyslitelná a totéž platí pro člověka s poruchou zraku. S tímto problémem jsme se setkávali, podobně jako s mnoha jinými, již od začátku našeho působení v Baltistánu. Většinou to sice byly jen různé záněty a krvavá bělma způsobená ostrým sluncem, anebo kouřem z otevřených ohnišť, co většinou, alespoň na čas, vyřešily mastičky či oční kapky, někdy i doporučená hygiena. Seznámili jsme se i se skutečností, že mezi zdejšími lidmi je poměrně hodně rozšířené onemocnění trachom, které, pokud se neléčí, může přivodit časem slepotu. Je zajímavé, že trachom údajně přenášejí mouchy, kterých jsou ve vesnicích celé mraky, a protože mouchy se drží tam, kde cítí máslo, postihuje tato nemoc více lidi bohatší, než ty, kteří tolik másla nemají. Trachom se léčí prý poměrně jednoduchou operací, v poslední době ale také specielním druhem antibiotika, takže problém je poměrně schůdný. Také jsme si všimli, že v Arandu jen asi dva lidé měli brýle, co ale, jak jsme zjistili později, nebylo dáno tím, že by všichni viděli jako ostříži, ale spíše jen nedostupností brýlí, či vůbec neznalostí, že něco takového může zrak zlepšit. Přesvědčili jsme se o tom v zimě 2010, kdy jsme do Arandu pokusně přinesli krabici náhodně darovaných brýlí s různým dioptriemi. Byly to brýle většinou pro dalekozraké a naše tušení se naplnilo. Když jsme rozhlásili, ať se dostaví všichni, co předtím viděli a teď ne, dostavilo se asi 20 starších mužů a dědečků, mezi nimi i dva mullahové, kteří velice trpěli tím, že si nemohou již přečíst svoje súry z koránu, protože na ně nevidí. Začalo zkoušení brýlí, k čemu posloužil někým přinesený výtisk koránu a po chvíli se začaly ozývat radostné výkřiky, když někteří z mužů zjistili, že Alláh udělal v podobě vhodných brýlí s jejich očima zázrak. Od té doby jsme v Arandu napravili zrak mnoha dalším jeho obyvatelům.
       V průběhu naší mise v roce 2010 nám Azra, ( maminka Azámka, kterému jsme v roce 2007, když mu byly sotva dva týdny, zachránili život) přivedla svého asi osmnáctiletého bratra kterému nikdo jinak neřekl než Mahmaččo, co znamená jakousi zdrobnělinu jména Muhammad. Urostlý mladík měl v duhovce levého oka světlehnědou skvrnu, zřejmě po nějakém neléčeném zánětu či úrazu, oko ho bolelo a neustále slzelo a také samozřejmě nefungovalo jak by mělo. Mahmaččo jím prakticky neviděl a když chtěl něco vidět svým zdravým okem, musel si to nemocné zakrýt dlaní.. Vzali jsme chlapce do Skardu a začali jsme se poptávat po očaři. Shodou okolností jsme na bazaru narazili na další podobný případ, kterým byl asi třicetiletý Ibrahim, také obyvatel Arandu, který přišel do Skardu sám hledat pomoc. V jednom oku měl také hnědou skvrnu a ta ho také bolela a způsobovala problém s viděním. Oba jsme vzali a šli jsme se vyptávat do státní nemocnice DHQ, kde jsme poprvé zaslechli jméno Dr.Niaz Ali. Dalo sice ještě práci tohoto člověka skutečně nalézt, ale výsledek našeho snažení stál za to.
CzHospital0006.jpg (24797 bytes)       Ve své ordinaci nás nakonec přivítal pomenší muž, černovlasý a s černým plnovousem, pravověrný Sufi Muslim, jak jinak, s dobráckými plaménky v tmavých očích. Tehdy šestačtyřicetiletý otec šesti dětí a manžel tradiční baltijské manželky, která neumí otevřít počítač, zatímco ale již všechny děti, včetně holek, studují. Žije v tzv. spojené (joint family) třígenerační rodině, protože když se trochu vzmohl a postavil si ve Skardu dům, vzal k sobě rodiče, kterým se před léty narodil ve velmi prostých poměrech odlehlé baltijské vísce. Hrdě nám řekl, že v jeho domě teď žije 30 osob z jeho příbuzenstva. Dr. Niaz Ali je jedním z mála Baltijců své generace, kteří v Pandžábu nejenže úspěšně vystudovali medicínu, ale také se namísto vydělávání velkých peněz vrátili do rodného kraje pomáhat svým krajanům. Ve své ordinaci, která by svým zařízením a množstvím prachu jen těžko snesla srovnání s evropským standardem měl kupodivu moderní přístroj od Zeisse, sice také zaprášený, ale funkční a až mnohem později jsme z něj dostali, že je to dar evropského sponzora.
       Když Niaz vyšetřil oba případy, řekl, že Mahmaččovi pomoct může, ale Ibrahim má v oku zanedbaný vřed (ulcer) a v daném stavu on sice může oko uklidnit, aby tolik nebolelo, funkčnost ale ovlivnit nemůže. Jediné, co by pomohlo, je transplantace rohovky, kterou, bohužel, neumí, i když jiných operací dělá ve své provincii kolem 1200 ročně (!!) Pokud chceme pacientovi pomoct, můžeme ho poslat na operaci buď do Evropy, anebo, levněji, do Nepálu. V té chvíli mi blesklo hlavou, že Češi, konkrétně nezisková organizace Petry Procházkové v minulých letech iniciovala výuku afghánského očního chirurga právě na transplantaci rohovek, tak jsem to alespoň kdysi zaregistrovala v našich médiích. Později byl dokonce zaznamenán tragický případ vražedného teroristického útoku na cizince-oční lékaře z USA, kteří v Badachšánu (část Severního Afghánistánu) zřejmě také provozovali tyto transplantace. Zeptali jsme se Niaze, jestli by se technice transplantací očních rohovek také chtěl naučit, kdyby měl možnost a on smutně souhlasil s tím, že na to ale v žádném případě nemá finanční prostředky.
       Začali jsme v této věci pátrat a brzy jsme zjistili, že Berkat, česká nezisková organizace Petry Procházkové se transplantacemi v Afghanistánu stále zabývá, původně jediný kábulský ophtalmolog Dr.Waheed vyškolil další svoje žáky, takže tam již funguje vyspělý transplantační tým a Berkat tam každý rok posílá kolem deseti rohovek z ČR, které nakupuje z výtěžků svých humanitárních sbírek. Tyto se ihned aplikují připraveným pacientům, protože doba jejich použitelnosti je velmi krátká, a jen díky armádním letadlům, které tam občas létají a rohovky berou sebou, se to dá stihnout. Také jsme zjistili, že afghánská legislativa podléhající Šáriji považuje odebírání rohovek mrtvým za zločin, podobně neakceptovatelné je pro pravověrné muslimy zpravidla i aplikace rohovek z „nevěřících psů“. V Pákistánu, který je přece jen mnohem vyspělejším právním státem, je naopak odebírání rohovek povoleno za předpokladu souhlasu dárce ještě za života. ( U nás rohovky nejsou považovány za orgány, ale jen za tkáně a jako takové, jejich odběr nepodléhá souhlasu dárce). Také jsme zjistili, že na soukromých klinikách v Karáčí a Lahore se transplantace uskutečňují, přičemž rohovky se nakupují ze Singapúru a dalších zemí. Je samozřejmé, že něco takového si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Slovo dalo slovo, oslovili jsme jednak Petru Procházkovou, ale také naši spřízněnou Fakultní nemocnici v Brně-Bohnicích a v minulém roce jsme již na naši misi jeli s nadějnými přísliby. Dr.Niaz, když zjistil, že naše nabídka ve formě pozvání do ČR, kde by se transplantacím i technice odebírání a správného skladování očních rohovek mohl naučit je reálná, projevil velké nadšení a tak se věc zdárně vyvíjela dál. Jednak jsme pořídili filmový záznam jedné z jeho mnoha operací, kdy pacientce-chudé Baltijce obratně vyměnil oční čočku, jako důkaz svých operatérských dovedností. Také jsme se blíže seznámili s baltijskou statistikou slepoty způsobené poškozením rohovky, která činí asi 10%, a pořídili jsme i další filmový a fotografický materiál k této otázce. Na ruku nám šla i Česká ambasáda v Islamabádu v čele s novým velvyslancem panem Ing.Křenkem a nejkrásnějším vánočním dárkem pro nás byla skutečnost, že jak Fakultní nemocnice v Brně, tak soukromá oční klinika Lexum v Praze, poskytnou školení v rámci svého sponzorského daru bezplatně!!! A tak se stalo, že sice po mnoha peripetiích, ale ve zdraví, opustil Dr.Niaz na dva měsíce svoje pacienty, jejichž počet činí podle obvodu který má na starosti téměř 3 miliony a 10.ledna 2012 vystoupil z letadla na ruzyňském letišti v Praze. Teď, kdy se jeho stáž chýlí ke konci, můžeme s velkou radostí i vděčností konstatovat, že odchází domů, vyzbrojen novými vědomostmi i krásnými zážitky a snad, Inshallah, jak říkají všichni muslimové, se v Bohem zapomenutém Skardu pomalu rozjede nový humanitární projekt- transplantace očních rohovek pro nejchudší z nejchudších.
CzHospital0026.JPG (20738 bytes)       Rádi bychom na tomto místě poděkovali jak vedení FN Brno-Bohunice, reprezentované osobou ředitele pana MUDr.Krause, MBA, tak paní primářce tamější Oční kliniky Prof.MUDr.Evě Vlkové, CSc operatérce a učitelce Dr.NIaze paní Doc.MUDr.Hlinomazové, PhD a v neposlední řadě i pracovníkům Tkáňové banky v Brně.Náš upřímný dík patří taktéž i majiteli a řediteli v jedné osobě kliniky Lexum v Praze, panu Prof.MUDr.Martinovi Filipcovi CSc, pracovníkům Tkáňové banky ve Vinohradské nemocnici v Praze a mnoha dalším lidem, kteří napomohli tomuto dobrému skutku.
Nesmíme zapomenout na firmu SPIRIT MEDICAL, spol. s r.o., která věnovala Dr.Niazovi, potažmo nemocnici DHQ ve Skardu, oční mikrochirurgickou jednotku Protegé s příslušenstvím.


Jak v Arandu přicházejí na svět děti a jak tam teď funguje záchranná služba

       Bude asi užitečné zmínit se i o stavu fungování námi zavedených inovací zdravotní služby v Arandu, uvedených do života v letech 2010 a 2011. Každá nová věc či služba, kterou ve snaze zlepšit celkové, stále ještě značně středověké podmínky života, je vždy skokem do tmy, protože nikdy přesně nevíme, jaký řetězec reakcí, dobrých i zlých, bude tímto krokem vyvolán. Ty reakce se týkají vždy jak oblasti psycho-sociální, to znamená vztahů mezi lidmi a jejich vztahů k nové věci či službě, tak věci samotné, pokud je to nějaká technická vymoženost.
       I když dnes již dovedeme leccos předvídat, protože naše poznání povah i zdejších společenských zvyklostí se prohlubuje, železnou zákonitostí každým rokem zůstává nějaké překvapení. Nikdy předem nevíme, jestli bude dobré, či špatné, co je svým způsobem sice velmi vzrušující, musíme ovšem doufat, že nebude až příliš šokující.
Naše terénní TOYOTA Czech Hospital v akci       Jak jsme již psali v našich zprávách z misí minulých let, zakoupili jsme ve spolupráci s pákistánským partnerem BHEF dvě terénní Toyoty, repasovaná to 4x4 vozidla do nejtěžšího terénu, které postupně pákistánská armáda vyřazuje ze svého vozového parku. Tyto Toyoty, mezi domorodci zjednodušeně nazývané džípy, jsou ve svém rangu patrně nejgeniálnějšími vozidly pro karakorumskou horskou poušť, a to jednak svojí úžasnou jednoduchostí, která umožňuje i řidiči-analfabetovi opravu doslova pomocí kladiva či kamene a šroubováku, ale také pevností a nezničitelností použitých materiálů. Ani my jsme se při jejich koupi nedali zlákat nabídkou moderních, mnohem sofistikovanějších a pohodlnějších aut a život na hraně ukazuje, že to bylo správné rozhodnutí.
       První z darovaných džípů slouží v rukách novopečeného „stone drivera“ Hussaina Azíza z Askole, našeho věrného spolupracovníka a teď již i velice spolehlivého řidiče. Hussain podle svých možností obstarává záchrannou službu jak pro oblast svého rodného údolí Braldu, tak i pro údolí Basho včetně Arandu, které je však pro něj trochu z ruky. Druhý džíp jsme po zralé a dlouhé úvaze svěřili cca dvacetiletému Jusupovi, synovi Ahmada Alího, jinak nejmladšímu bratru starosty Arandu Alího. Jusup je mladý muž bez závazků, nefunguje jako výškový nosič pro expedice, ani se příliš nezabývá dobýváním polodrahokamu, či jinými činnostmi, které by ho delší dobu zaměstnávaly mimo rodnou vesnici. Je sice, podobně jako 90% Aranďanů, analfabetem, ale technicky patří mezi ty zdatnější domorodce, čímž se stal v našem chudičkém výběru do úvahy připadajících osob jediným člověkem v Arandu, který jakž-takž splňuje situací diktované podmínky kladené na potencionálního řidiče. Protože za volantem ještě nikdy neseděl, smluvním ujednáním jsme svěřili funkci učitele autoškoly zkušenějšímu Hussainovi, který měl jednak Jusupa v průběhu let 2010-2011 naučit řízení, a to Komenského metodou od jednoduchého ke složitějšímu, v neposlední řadě ale také dohlížet na údržbu a způsob využívání auta. Prakticky to znamenalo, že hlavně ze začátku měli jezdit společně, těžší úseky měl řídit Husain, od kterého měl Jusup získat řidičské zkušenosti a dovednosti a Husain měl také mít kontrolu nad údržbou auta včetně jakéhosi práva veta. To všechno v rámci naší cílené snahy o dosažení postupné samo-udržitelnosti realizovaných projektů, podle které je nutné, aby svěřené vozidlo od začátku fungovalo multifunkčně, to znamená, dle možnosti na sebe samo vydělávalo. To znamená, že musí kombinovat výdělečnou činnost s činností záchranářskou tj. že řidič je námi oprávněn vozit náklady a pasažéry dle vlastního uvážení a z výdělku pak také musí financovat záchrannou službu, která má ovšem stanovenou absolutní prioritu před zájmy ekonomickými. Zatímco u Husajna s jeho stupněm vědomí odpovědnosti za nemocné - asi díky jeho poměrně velmi altruistické povaze i dlouholeté spolupráci s námi, žádný problém nenastal, u Jusupa byla situace trochu jiná. Věděli jsme samozřejmě, že to asi nebude jednoduché, ale neměli jsme na výběr a nezbylo než vsadit na jeho lepší já a věřit, že postupně svoji roli a odpovědnost také plně pochopí. Bylo nám jasné, že ho musíme, nejlépe prostřednictvím Husajna hlídat, protože především pokušení co nejvyššího výdělku, ale i případného krátkozrakého šetření na úkor údržby, obzvlášť po dobu naší dlouhé nepřítomnosti bylo pro něj evidentně příliš velké. Takže jsme mu před naším odjezdem domů důkladně vysvětlili, že prozatím má vozidlo svěřeno na jeden rok a podle toho, jak si povede, se teprve v budoucnu uvidí.
       Musím říct, že průběh sociálního dobrodružství, které jsme tímto svým činem rozpoutali, byl po našem odjezdu z Baltistánu značně jiný, než jsme předpokládali dokonce i v těch nejhorších variantách. Způsobil nám na doma dost bezesných nocí, když jsme jen bezmocně z 10tisíc kilometrové dálky přihlíželi, navíc nedostatečně informováni systémem „radio Jerevan“, co se v dolině Basho kolem džípu odehrávalo. Dozvídali jsme se to z různých, nám ne úplně srozumitelných a protichůdných mailů psaných v lepší či horší podobě „balti english“ nějakými najatými písaři, z nichž většina byla navíc anonymní a tak jsme se pak již jen modlili, aby nepřišla zpráva nejhorší, že auto někde spadlo do řeky. Brzy jsme ovšem pochopili, že skutečnou pravdu se dozvíme teprve při další osobní návštěvě pomocí dobře nám známé praxe křížových výslechů, ve kterých jsme se od roku 2006 již značně vycvičili. Byli jsme proto dost nervózní.
       Kupodivu první, dobrou zprávou po našem příletu do Skardu bylo, že oba džípy-modrý i růžový, vzorně umyté a svítící čistotou nás přijely řízené jejich řidiči přivítat na letiště, znamenalo to tedy, že stále existovaly a ani jeden z nich neskončil na dně žádného horského kaňonu. Dobrou zprávou bylo také, že Hussain vyspěl ve výborného řidiče a Jusup po roce rovněž svůj růžový džíp samostatně ovládal. Měl sice evidentní potíže s řazením a také s couváním, ale nikdo přece s nebe učený nespadl, říkali jsme si, to se brzy spraví. Také nám hrdě oznámil, že odvezl již do Skardu asi 15 pacientů z údolí Basho, kteří to potřebovali. Horší byly ovšem nepřehlédnutelné zvuky, které se linuly z útrob motoru růžového džípu a také tmavý dým z výfuku nevěštil nic dobrého. Hussain sice nechtěl na kolegu žalovat, ale postupně z něj vylezlo, že Jusup, bohužel, chtěl všechno jiné, než být kontrolován člověkem nepatřícím do jeho rodiny a tak, ovládaný svým starším bratrem a starostou Alím, který celou záležitost vzal „manažersky„ do vlastních rukou, Hussainovy dobře míněné služby odmítli. No ovšem, zapomněli jsme, že základným stavebním kamenem baltijské společnosti je rodina a největší autoritou otec, či nejstarší bratr!!! Proti tomu nenadělá nic ani smlouva uzavřená s naší neziskovkou. Alí sám najal řidiče odněkud z Doko a ten Jusupa sice učil, ale také spolu vozili náklady a pasažéry tak, jak Alí určoval, takže auto jim pěkně vydělávalo. Prioritu odvozu pacientů sice ctili, ale hlavně ze začátku, kdy nové auto nepotřebovalo velkou údržbu, nabyli přesvědčení, že tak tomu bude navždy. Výsledek se ovšem, zákonitě, dostavil, to jsme teď viděli i my a začali jsme věřit, že anonymní maily závistivců obsahovaly přece je i pravdivé jádro. Poslali jsme tedy Jusupa s Hussainem a zkormouceným Alím do autoopravářské dílny na bazaru a výsledek byl dost tristní. Byli jsme ale nemilosrdní a zanedbanou údržbu musel Jusup zaplatit sám z vydělaných peněz. Musel také zakoupit nové pneumatiky, na které jsme mu ale pak přece jen přispěli. Také jsme mu pěkně nadali a pohrozili, že auto svěříme někomu jinému, pokud se nepolepší. Alí s Jusupem slibovali, až se jim od huby prášilo, ve své naivitě si neuvědomovali, že stejně nikoho jiného na řízení nemáme. V celém Arandu byl teď nejblíže vlastnímu řidičskému oprávnění stejně Jusup a vlastně, řídit se naučil za ten rok docela dobře. Nebylo tedy reálné, že bychom mohli či chtěli celou kalvárii s řidičem začínat nanovo. Říkali jsme si, jak jsme to dobře zařídili, proces postupné výchovy bude fungovat sice pomalu, ale středověké myšlení stejně nelze zlomit najednou. To jsme ještě netušili, jakou další facku v nejbližších dnech v souvislosti s růžovým džípem utrpíme. V rámci zadání opravy úseku cesty z Doko do Arandu Akbarovi jsme vyjeli s Jusupem do Arandu a dalšího dne jsme se vraceli dolů, abychom všechno pořádně prohlídli a domluvili. Cesta vede z Arandu nejprve po celkém bezpečné široké říční terase a teprve po několika kilometrech pak vstoupí do nebezpečného a srázného kaňonu.Asi kilometr před tímto začátkem, bylo to zrovna v hlubokém úvozu, naráz Jusup ztratil vládu nad džípem a volným volantem zcela zbytečně kroutil, auto si jelo podle svých vlastných zákonitostí bez řízení dál, až jsme stočenými koly narazili do pravé bariéry a zastavili se o ni. Náš úlek, podobně jak tomu bylo s Hussainem přibližně před rokem při cestě na tiskovou konferenci do Skardu, není třeba popisovat! Ani šok, který nastoupil, když jsme si uvědomili, jak krátká vzdálenost nás dělila od jisté smrti ve strmém kaňonu, stát se to o pět minut později! Bližším ohledáním již nebylo tak těžké zjistit, že v dílně zřejmě neobjevili všechny škody napáchané nedostatečnou údržbou a nevšimli si, že v brzké budoucnosti se zákonitě uvolní šroub, který drží mechanizmus přenosu pohybu hlavní hřídela na řídící tyče vedoucí ke kolům. A přesně to se nám stalo, šroub, či závlačka, nebo co to bylo, jakási kovová součástka se uvolnila a kola neovladatelného džípu si teď dělala co chtěla! Jediným kladem celé situace byl fakt, že teď si snad Jusup konečně lapidárně uvědomí, že údržba auta je opravdu důležitá, bylo to pádnější, než všechno nadávání a jiná bezzubá převýchova. Řekli jsme si ale, že pokud možno, budeme radši jezdit s Husajnem, který se o svoje auto stará mnohem lépe a v tomto rozhodnutí nás jen utvrdil slovní výlev, kterého se nám dostalo ve Skardu od Sher Alího, hoteliéra Concordie, který se asi o historce doslechl a jehož nadávání nám i Jusupovi nebralo konce. Asi se podivíte, proč také nadával nám, bylo to proto, že dle jeho názoru jezdíme do Baltistánu již dost dlouho na to, abychom věděli, s kým si do auta sednout máme a s kým ne! Bylo ale pro nás nicméně příjemné se takhle přesvědčit, že to s námi myslí dobře a že se to neprojevuje jen ve slevách, které nám na ubytování u sebe dává.
       Neméně radostné bylo, když jsme zjistili, že naše dvě novopečené porodní báby, 15.letá Asia a cca 20.letá Batool, která sebou již vláčela svého půlročního synka, jsou aktivní součásti personálu naší nemocnice. Vždy ráno se zde objevily, aby pomáhaly jak s úklidem, tak se vším, co bylo potřeba, nejvíce však v případech, když ve vesnici někde započal porod. To si vzaly malý kovový kufřík, ve kterém měly gumové rukavice, naslouchátko na ozvy plodu a další propriety a již mazaly do domu rodičky, kde dokázaly postupně sledovat průběh jejího otvírání se i pomoct se samotným porodem. Naučily se mezitím i měřit tlak a dokázaly ve spolupráci s Najafem i naordinovat lék na podporu kontrakcí, pokud tyto neprobíhaly optimálně. Rovněž dokázaly po porodu ošetřit pupečník a počkat, až matka porodila i placentu, pokud šlo všechno normálně. Staly se jakousi prodlouženou rukou Najafa, kterému byl vstup do místnosti, kde rodička v popelu u ohniště, i když vylepšeného naším hygienickým materiálem, rodila, bohužel většinou odepřený. Měli jsme už i několik porodů v nemocnici, ale víme, že přesvědčení, že je to lepší, musí přijít postupně a tak nikoho nenutíme, aby tak činil. Holky nám hrdě ohlásily, že mají na kontě asi 15 úspěšných porodů a nejradostnější pro nás bylo, když ten šestnáctý vypukl zrovna v době, kdy jsme se tam nacházeli. Vyzbrojila jsem se naším erárním aparátem, který byl značně ovladatelnější než můj vlastní, a spolu s lékařkou Evou i našimi pomocnicemi jsme vyrazily na místo činu. Byla již tma a porod se blížil ke svému závěru, nastávající maminka Ajsha klečela u ohniště a v malé místnosti bylo vedro k padnutí, tmu narušovalo jen malé olejové světýlko. Matka s nějakou další příbuznou právě podsypaly rodičku čerstvými voňavými hoblinami, k tomuto účelu schraňovanými, podobně, jak se to ještě nedávno dělalo v Evropě u užitkového skotu, aby se tele narodilo do „čistého“. Nikomu nevadilo, že tady se hobliny nacházely nebezpečně blízko ohniště, a všechny zúčastnéné aktérky události si hleděly svého. Rodička si konečně sundala plandavé kalhoty a zůstala jen v hazuce, závoj si ale stále důsledně přidržovala a mezi kontrakcemi narovnávala na hlavě, jak to má být. Chovala se velice trpělivě, jen od bolesti vyvracela oči a občas potichu zaúpěla. Holky ji čas od času zkontrolovaly na kolik prstů je otevřená, takže jsem se skutečně přesvědčila, že něco umí a budou svým spoluobyvatelkám v Arandu v jejích těžkých hodinkách neocenitelnou pomocí. Lékařka Eva porod řídila, sem tam si poslechla ozvy a evidentně byla šťastná a vděčná za tuto svoji první osobní a zodpovědnou zkušenost s nejstarším přírodní procedurou lidstva. Jako studentka prý neměla možnost se málem ani k porodu přiblížit, ne tak si na něco sáhnout! Strach z toho, že by v naší zemi případně rodička mohla později, například v případě komplikací, nemocnici obvinit, že porod dělal někdo ne úplně kvalifikovaný, je tak velký, že studenti si v našich porodnicích prakticky nemají šanci si něco zkusit. Zde to bylo něco jiného a Eva si svůj první porod bude určitě do smrti pamatovat! Když nakonec miminko, malinkatá holčička, vypadla z maminky do připravených hoblin a nadechla se k prvnímu svému pozemskému pláči, jako všude jinde na světě, byl to neuvěřitelně krásný pocit i pro mne.Takže se nám zde narodilo další krásné, zdravé Aranďátko. Evěn první porodNa rozdíl od zvyků běžných v civilizovanějších zemích jsme je ani umýt nemohli, tak jak bylo, jen trochu vatou utřené bylo zabaleno do připravené pleny a lehoučké světle modré flísové deky z nemocnice a předáno do náručí nejprve babičce, pak mamince. Ta již mezitím porodila i lůžko, Eva ošetřila pupečník a zkontrolovala, že všechno je v pořádku.
       Bohužel po této krásné a povznášející zkušenosti následovala po několika dnech zkušenost zcela jiná. Byl totiž konec léta, čas dozrávání plodů všeho druhů, a děti se teď před nástupem podzimu rodily jedno za druhým. Když nadešla těžká hodinka pro Zahru, snachu
„Šerkána“ Alího, jak přezdívají zdejší obyvatelé hlavě jedné z několika nejmocnějších rodin v Arandu, byla lékařka Eva spolu s Najafem v Bísilu na návštěvě u tamějších pacientů. Protože mezi rodinou „Šerkána“ a rodinou Najafa panuje prastaré nepřátelství, ignorovali nejen Najafa, ale i naše porodní báby a přivolali jen mladou a mnohem méně zkušenou Lajlu ze své rodiny, která se sice také zúčastnila nějakého základního kurzu ve Skardu, ale v podstatě nic neuměla. Bohužel měla Zahra velikou smůlu, a když konečně porodila malého chlapečka, zařadila se mezi ti poměrně zde dost časté nešťastnice, u kterých následně nedochází k jednoduchému porodu placenty. Dítě je již venku, pupečná šůra se přestřihne a jejím otevřeným koncem z rodičky pomalu, ale nezastavitelně, příští krev. Lajla, bohužel jen bezmocně přihlížela, jak ze Zahry valí stále více krve a jak tato stále více naříká a pomalu se ztrácí. Až v této situaci rodinu napadlo poslat někoho pro Evu do Bísilů!!! Když po dalších skoro dvou hodinách Eva s Najafem doslova doběhli do Arandu, nad průsvitnou Zahrou již kvílely ženy z rodiny a modlily se k Alláhovi o zázrak. Vzápětí Zahra upadla do bezvědomí, ale ani v této situaci k ní Najafa nepustily a dovolily to pouze Evě. Tato naštěstí ihned věděla co dělat, navíc měla přesnou povědomost, které infuzní roztoky včetně plazmy byly bezprostředně předtím dovezeny ze Skardu a právě tato vymoženost teď přišla ke slovu. Nakonec Najaf, který měl v tomto směru velkou praktickou zkušenost, a kterého pod přímou hrozbou smrti nechali příbuzní napíchnout zkolabované Zahřiny krevní cesty a uniklou krev nahradila plazma i další roztoky. Zahra se vzápětí probrala k životu, ale stejně se jí placentu i po podání léku porodit nepodařilo, takže k večeru muselo být přikročeno k transportu ohrožené rodičky do Skardu. Úkolu se ujal Jusup a následovala dobrodružná noční jízda ve tmě nočního kaňonu, ve kterém je těžké řídit auto i za bílého dne! Dítě uložili do pytle s hoblinami, který položili dozadu mezi ostatní zavazadlo, co se zjistilo až ve Skardu, na dvě prostřední sedadla uložili Zahru se zaškrceným pupečníkem, k té si sedl tchán Šerkán, aby i v této situaci měla dostatečné garde z rodiny. Dopředu pak si vedle řidiče na jedno sedadlo usedli Eva s Pavlem, co podle jejich pozdějšího vyprávění byla ta nejhorší jízda v celém jejichž životě. Jsme asi s Viťou po těch letech, co sem jezdíme otrlejší, protože takhle spolu jezdíme zcela běžně, protože když si nakonec máme vybrat, je lepší se tlačit spolu na jednom sedadle, než být smýkán jako v odstředivce sem a tam na sedadlech zadních.
    Po sedmi hodinách jízdy ve čtyři hodiny ráno konečně džíp dorazil do Skardu a celá záchranná akce skončila na gynekologii, kde ani nevolali lékařku a zkušená porodní bába placentu ze Zahry šikovně vytáhla, bez narkózy a nedbaje jejích výkřiků hrůzy a bolesti. Poté dostala Zahra transfúzi a Eva s Pavlem radostně vtrhli do našeho hotelového pokoje, kde jsme se brzy probrali a událost spolu rozebírali až do rána. Byla to velká věc vidět, že naše „integrovanᓠzáchranná služba funguje!!! Ne vždy a za všech okolností, protože na podobnou komplikaci rodička v zimě v Arandu zemřela, ale kdyby se naše porodní báby podařilo vyučit pro zákrok s vytažením placenty, šance mnohých dalších by se nahoře pod ledovce v budoucnosti mohly zlepšit. Umiňujeme si s Viťou, že musíme Batol, Asiu i jejich rodiny přesvědčit, aby se odhodlaly opět strávit na jaře nějakou dobu ve Skardu a naučit se této dovednosti v místní nemocnici.
    Zahra se brzy uzdravila, ale smutnou dohrou byla smrt jejího novorozeného synáčka, kterého spolu s matkou z nám neznámého rodinného důvodu po několika dnech transportovali džípem zpět do Arandu! Chudáček malý, bezejmenný, (jméno dítě dostane teprve když je jisté, že přežije), v prvním a posledním týdnu své krátké návštěvy na tomto světě musel absolvovat tu vysilující 7 hodinovou jízdu, která je těžká i pro zdravého dospelého člověka, dvakrát! Není proto divu, že po několika hodinách po svém návratu domů usnul na věčnost. Tuto zbytečnou smrt jsme nesli všichni velmi těžce, moc jsme ji oplakali, ale to, bohužel, nic na věci nezměnilo. Kdo Zahru přemluvil, jaké měla rodina důvody ji asi proti její vůli transportovat nahoru do Arandu, se již nikdo nikdy nedozví, na rozdíl od Evropy nikdo nebude pohnán k odpovědnosti za zabití, ne-li vraždu, jak by to s největší pravděpodobností bylo u nás kvalifikováno. Zahra mlčela a bude nepochybně mlčet jako hrob do konce svého života a nám je jasné, že z vynucené loajality s rodinou, do které se provdala, se bude navždy bát říct pravdu. Za rok porodí další dítě a bude rodit tak dlouho, až do rodiny přinese nejméně dva zdravé syny, jak se to od každé pořádné muslimky očekává!
    Podobně smutnou skutečností, alespoň pro nás, kteří jsme doufali v opak bylo i to, že ani nad slunce jasnější důkaz Najafovy profesionální odpovědnosti, kompetenci a nepochybně i obrovské dobré vůli Šerkána nepohnul ke smíření obou rodin. Jejich nepřátelství dále trvá a bohužel, promítá se i do chodu naší nemocnice v podobě nejrůznějších naschválů a neustálých nepodložených stížností na Najafa s jediným cílem, vyštvat jej k obrovské škodě stovek nejchudších Aranďanů z naší nemocnice. Takže naším úkolem i nadále bude nejen celý rok shánět doma peníze, trávit dva měsíce v Pákistánu, a snášet všechny potíže s tím spojené, ale stále a průběžně bojovat o to, aby náš dispenzář nebyl „přeložen“ někam jinam a my nemuseli začínat s někým novým, nezkušeným, znova od nuly. Někdy si, myslím docela oprávněně, připadáme hůř než známý antický Sysifos.
       Na závěr mise nám opět náš návrat letadlem ze Skardu zhatilo náhle nastoupivší špatné počasí a tak nás čeká téměř dvoudenní natřásání na téměř tisíci kilometrech kamenité a nebezpečné Karakorum Highwayi. Pak ale, když se trochu vyspíme, najíme a vysprchujeme, v čistých tričkách navštívíme naše velvyslanectví a dozvíme se, že bychom se znovu na další rok 2012 mohli ucházet o grant, v rámci tzv. malých lokálních projektů. Navzdory všem potížím neváháme ani chvilku, jen se pak schizofrenicky ptáme sami sebe, jak dlouho nám to nesmyslné nadšení proti zdravému rozumu ještě může vydržet…