Rok 2010 v České nemocnici v Karakorumu

Rok 2010 v České nemocnici v Karakorumu.

Zimní mise (únor-březen 2010)

Letní mise (září-říjen 2010)

Příběh Hassana, syna Jaffarova.

 

Rok s rokem se již setkal a my bychom měli našim sponzorům i čtenářům za ten uplynulý podat zprávu, vlastně "vydat počet" o tom, co jsme zažili a docílili v naší České nemocnici pod dalekým karakorumským ledovcem Čhogo-Lungma ve vesničce Arandu. Pokusím se na následujících stránkách tento počet vydat a vyjádřit tak opravdu hlubokou vděčnost všem těm, díky jejichž štědrosti a pochopení, jsme měli možnost i letos v Karakorumu působit.

Rok 2010 byl proti těm předchozím (připomeňme, že nemocnicí se zabýváme již od roku 2006) výjimečný tím, že jsme Arandu navštívili hned dvakrát. Již dlouho jsme si totiž slibovali, že se tam jednou podíváme i v zimě, abychom viděli, zažili a zdokumentovali opravdu autentickou, krutou, ale běžnou realitu zimního života tamějších horalů, našich statečných Aranďanů.

A tak jsme se tam koncem února 2010 vydali na téměř 5 týdnů poprvé, začátkem září pak na "regulérní" cca 2 měsíční misi podruhé.

Zimní mise (únor-březen 2010)

Pakistan_2009_jaro 1131.jpg (38077 bytes)

Kontrolní body byly v Islamabádu na každém rohu

V očích našich nejbližších se při našem odjezdu opět zračila nám dobře známá ač němá obava, ale my jsme je uklidňovali optimistickými zprávami o tom, že Pákistánská armáda již Taliban s jím předtím úspěšně okupované provincie Swat vyhnala a statisíce vnitřních utečenců se opět mohlo vrátit do svých sice často zničených, ale přece jen domovů. Pozitivní skutečností, která nepochybně ovlivní politický vývoj v Pákistánu, je nepochybně také výše prostředků, které nový americký president Obama vložil do obnovy Swatu a také do co nejúspěšnějšího boje s Talibanem. Asi nejdůležitějším momentem, který Swatská katastrofa a její vyřešení přineslo, je jakési téměř celonárodní prozření vzhledem k Talibanu, který předtím přece jen mnozí, hlavně v kmenových územích afghánského příhraničí, vnímali jako jakéhosi ochránce čistoty islámských hodnot. Toto povědomí, naštěstí, událostmi ve Swatu utrpělo podstatné trhliny a obyčejní lidé v Pákistánu si konečně definovali skutečného nepřítele, kterým Taliban pro ně nepochybně je.

Kontrolní stanoviště

Zima propůjčila celé krajině bělostně mrazivý háv

Naše zimní mise nezačala moc šťastně, když jsme úvodem celý týden kvůli špatnému počasí nemohli odletět z Islamabádu do Skardu a museli jsme si zpáteční let domů o tento týden posunout. Před cestováním autobusem po Karakorum highwayi jsme byli varování s tím, že bychom mohli být v Kohistánu, sousedícím se Swatem v krajním případě i uneseni zbytky talibanských bojovníků, kteří se částečně ze Swatu rozprchli bůhví kam a kteří se nechali slyšet, že teď budou unášet i cizince za účelem výkupného. Když jsme po týdnu čekání konečně do Skardu přiletěli, skončil Viťa další den na kapačkách v místní vojenské nemocnici kvůli nějaké příšerné střevní události, jejíž původ zůstal pro nás ta jemstvím. Jen z nápisů na ampulkách, kterých obsah 3 dny proudil do Viťova dehydrovaného organizmu jsme mohli usuzovat, že situace je tentokrát vážnější než jindy.

Pak jsme se zberchali a naším růžovým džípem-ambulancí jsme se vydali údolím Shigaru do Arandu. Zima propůjčila celé krajině bělostně mrazivý háv, který zakryl veškerou letní špínu a jednotvárnost tamější pouště. Baltijská země byla teď na dobu několika měsíců obdařena trvalou atmosféru Vánoc a přítok Basho,

P1070353.JPG (45494 bytes)

Cesta se ztrácela v lavinézních svazích

podél kterého jsme odbočili nahoru do našeho údolí, byl na svém mrazivě tyrkysovém minimu. Již v Chutronu byla cesta po levém břehu zavalená lavinami a tak jsme museli Basho přebrodit, co nebylo nic moc jednoduchého. I tak se nám podařilo do setmění dojet do vesnice Bien, když jsme se probili několika ledovými závaly, svírajícími teď tak dojemně uzoučkou cestičku ztracenou v lavinezních svazích, ale tam náš džíp definitivně skončil. Dál jsme museli pěšky, což nám do Arandu zabralo další dva dny. Vesničané celého údolí nás všude překvapeně vítali a náš nový dispenzář Najaf Ali, který nás spolu s Husainem, Sarfrazem, šéfem Arandu Alím a jeho synem doprovázel, všude předváděl svoje léčitelské schopnosti. Ordinoval ve svátečních pokojích vesničanů, které nám byly nabídnuty k přenocování, když se mnohahodinové zástupy nemocných s dětmi v náručí tlačily trpělivě před dveřmi, navštěvoval a my s ním, podzemní obydlí, teď stále ještě trvale pro velkou zimu používanými, kde ošetřoval ty, co sami přijít za námi nemohli. Viděli jsme jej utěšovat zesláblé staříky a stařenky, pro každého měl dobré slovo a nějaký ten vitamín či jiný přípravek obsahující alespoň multiminerály, zaváděl infuze s posilujícími roztoky anemickým ženám po porodech, přičemž nám srdce usedala nad miniaturními miminky, které k sobě tiskly tyto slabounké matky s takovou láskou. A počínal si tak šikovně a přátelsky, nešetře čas ani námahu, že jsme z něj měli ohromnou radost.

Pakistan_2009_jaro 120.jpg (35942 bytes)

Najaf Ali předváděl své léčitelské schopnosti

Poprvé jsme také na vlastní oči viděli, jak vypadají malé děti onemocnivší obávaným zápalem plic, který si ještě před několika lety, než zde začala působit naše nemocnice, vybíral nekompromisní daň v podobě desítek životů těch nejmenších. Již při prvním noclehu v Bienu, kde jsme byli pozváni do domu místního mully, nás upoutala nápadně stísněná atmosféra-celá rodina byla soustředěna v jediné místnosti, kde zoufalá matka k sobě tiskla asi tříleté dítě zabalené jak to nejvíce šlo. Dítě neplakalo, bylo zřejmě vysílené, jen občas zasténalo a všichni se modlili. Najaff dítě ošetřil, podal injekci s Augmentinem a Ventolinem, který zlepšuje vykašlávání, a ráno jsme se s ulehčením dozvěděli, že šprčkovi je lépe. Teplota mu klesla a nálada v domě zase stoupla.

Účinek antibiotik na pacienty je ve zdejších končinách skutečně zázračný, důvodem je sice známá, ale přesto stále znovu překvapující skutečnost, že se na ně zde neprojevuje žádná rezistence, jako v civilizovaných zemích. Na cestě do Arandu jsme museli překročit několik obrovských lavinišť, pod nimiž v několikametrové hloubce ubitého sněhu zmizely kilometry cesty do horní části údolí. Letos bylo hodně sněhu a příkrovy lavin se rozpustily až koncem května, zanechavši po sobě cestu v příšerném stavu, nejhorším za celou dobu co pamatujeme. A protože v létě pak přišly povodně, nebyly na její opravu peníze a tak si ji sami vesničané postupně opravovali krompáči a lopatami ještě těsně před příchodem další zimy.

Pakistan_2009_jaro 195.jpg (32546 bytes)

Zavést infuzi zesláblé ženě po porodu není pro Najafa problém

Po třech dnech pochodu jsme byli v Arandu přivítáni obrovskými ovacemi, částečně způsobenými překvapením, že jsme se, zřejmě jako první cizinci v zimě do vesnice probili. Do svého obydlí nás chtěl pozvat snad každý, nabízeno nám bylo to nejlepší co měli. Někteří dokonce zabili ovce či kozy, aby nám mohli předložit nejlepší pochoutku, kterou znají - čerstvě urestovaná játra zvířat. Marně jsme se bránili, že svého jídla máme dost. Celá naše návštěva proběhla ve znamení obrovského přátelství a radosti, všichni chtěli pomáhat, být nápomocni při filmování, ani ženy nám nebránily ve fotografování a jeden Aranďan dokonce donesl ztracenou nemocniční postel, kterou si zřejmě přivlastnil již v roce 2007, odkdy jsme ji považovali za definitivně ztracenou. Teď se v něm hnulo svědomí a my radši ani neposlouchali jeho vysvětlení, které jsme v dané chvíli pokládali za méně podstatné, než jeho morální proměnu.

Většinu našeho zimního pobytu v Arandu jsme strávili inventurou léků a zařízení v nemocnici, kde bylo třeba po odchodu původního dispenzáře zase uvést vše do fungujícího pořádku. Předání nemocnice z rukou odstupujícího dispenzáře Afzala Alího, do rukou nastupujícího Najaffa Alího, na podzim roku 2009 po našem odchodu z loňské mise, to znamená bez nás, zřejmě neproběhlo tak harmonicky, jak jsme doufali.

Pakistan_2009_jaro 155.jpg (18125 bytes)

Porodní místo a právě narozené dítě

Tomu odpovídal i obrovský nepořádek v nemocnici, prázdné regály a nejasnost s tím, kdo vlastně má klíče. Jak jsme se postupně dozvídali, názory obyvatel na změnu se totiž různily, vesnice se dokonce rozdělila na dva tábory - jeden za původním dispenzářem stál a obviňoval nového, že jmenování se domohl pomocí úplatku v podobě 20. kilogramů jačího másla u vysokého zdravotního úředníka zastupujícího Pákistánskou vládu ve Skardu, druzí byli opačného názoru. Ale ať již to bylo jak chtělo, nově jmenovaný Najaff Ali měl pro nás nespornou výhodu. Je obyvatelem Arandu, zde se před 29 lety narodil, zde má rodiče, sourozence, manželku i čtyři děti a také celé stádečko jaků, koz a ovcí, co je snad nejlepší zárukou toho, že odsud jen tak neodejde. Je inteligentní, a kdyby měl to štěstí a narodil se v Evropě, zřejmě by dnes vlastnil diplom absolventa některé dobré univerzity. Jeho otec jej prozíravě poslal jako malého chlapce do školy v údolí a jeho příprava na povolání je proto již modernější, než tomu bylo v případě jeho předchůdce, sice velice zkušeného, ale v podstatě odmítajícího se něčemu novému učit. Najaff mluví docela slušně anglicky a jako příslušník mladé generace již také přičichl i k počítačům. Člověk v naší situaci musí uvažovat konstruktivně. Již jsme se trochu naučili odhadnout dobré i nebezpečné stránky lidí a pokusit se každého, kdo může být užitečný a navíc je schopný se učit a přijímat nové věci, motivovat tak, aby byl užitečný sobě i svému okolí. Najaff je na zdejší poměry "supermozek" a jeho ctižádost i nápaditost ve vymýšlení a formulaci požadavků, které jej napadají snad každých pět minut, je docela nevypočitatelná. Nezbývá nám než doufat, že se nám ji postupně podaří zkrotit do rozumných mezí, ale jeho nadšení si velice ceníme. Takže jsme Najaffovi oficiálně předali klíče od nemocnice, sepsali s ním smlouvu o způsobu nakládání, o převzetí inventáře a některých dalších věcech. Najaff byl štěstím bez sebe. Také jsme se domluvili, jakým způsobem povede registrace nemocných, diagnóz, vydávání léku i záznamy o tom všem. A protože nemocnice byla prakticky prázdná, co se léků týkalo, hned po návratu do Skardu jsme ji dozásobyli ze skladu našich známých farmaceutických dodavatelů z firmy Al-Shifa tak, aby zásoby postačily do léta, kdy opět přijedeme.

Pakistan_2009_jaro 1099.jpg (31354 bytes)

Na svazích Karakoramu již začaly kvést meruňky a nevadí jim mínusové teploty

Když jsme se z mrazivé běloby vznešených hor navrátili do Skardu, vítaly nás první růžově rozkvetlé meruňky, které jsou nepochybně jednou ze záhad zdejšího pěstitelství. Popírají totiž na celé čáře všeobecně uznávaný fakt, že tento druh stromu je výlučně teplomilný, co dokazují i nádherné fotografie růžovými poupaty obsypaných stromů na pozadí zasněžených velehor. Ve Skardu se nám kromě zakoupení zásoby léků podařilo zařídit i některé další organizační věci. Nejzávažnější z nich snad bylo, že jsme prosadili účast na zdravotnickém školení nejnižšího typu porodní sestry pro tři děvčata z Arandu, která do něj měla nastoupit ve zdejší státní nemocnici hned na jaře, jen co nahoře roztaje sníh. Nejmladší z nich se jmenuje Asia, je jí sotva 13 let a protože není vdaná, bude ji po celou dobu trvání kursu doprovázet otec Murad, protože v tomto směru islámské zvyklosti neznají kompromis. Až později, když v květnu obdržíme e-mailovou zprávu od Sarfraze, že Asia spolu s vdanými kamarádkami Batul a Lailou kurs skutečně navštěvují, si uvědomíme, že čtyři roky našeho působení v Arandu přinesly i první zlom v myšlení tamějších lidí: tyto tři vlaštovky jsou prvními ženami, které z vlastní vůle a s pochopením svých rodin překonaly po staletí zakořeněný předsudek, že vzdělání je pro ně tou poslední věcí, kterou by ke svému životu mohly potřebovat.

Smůla se rozhodla doprovázet naši zimně-jarní misi zřejmě až do konce. Krásné předjarní počasí se rázem změnilo s rozbřeskem toho dne, kdy jsme měli ze Skardu odletět do Islamabádu. Oblohu zakryly olověné mraky, ve kterých všechny okolité kopce totálně zmizely a náš let byl v poledne definitivně zrušen. Nezbylo nám tedy, než nedobrovolně použít k návratu do Islamabádu 900 kilometrů karakorumské dálnice divokým údolím řeky Indu, která je, jak známo, dálnicí jen podle jména. Už jsme si na ní užili i v minulosti hodně a teď, v době častějších závalů a sesuvů půdy vlivem jarního tání nám opět nezbývalo nic jiného, než na ní prokodrcat 48 hodin. Protože jsme ale měli v živé paměti varování před talibanskými teroristy, kteří se ze Swatu, odkud byli vyhnáni, roztrousili v sousedním Kohistánu, kterým spodní část karakorumské dálnice vede, neodvážili jsme se nasednout do běžného autobusu firmy Masherbrum či NATCO, které ze Skardu denně do Islamabádu odjíždějí a najali jsme si soukromé auto s tmavými skly, za kterými nás nebude vidět. První noc jsme přespali v Chilásu pod Nanga Parbatem, kde jsme majitele hotýlku vyšokovali tím, že jsme po dlouhé době byli, jak tvrdil, jedinými cizinci cestujícími z Baltistánu po zemi. Zřejmě to pokládal za dobré znamení a celý večer se před námi netajil nadějí, že teď po nás určitě přijdou i další a turistický ruch se jistě zase obnoví. Bylo nám jej líto, protože na zázraky nevěříme a Taliban ze dne na den, bohužel, jen tak nezmizí. Na druhý den jsme vyrazili brzy ráno, ale moc nám to nepomohlo, protože před Besham Qualou jsme strávili 6 hodin v koloně aut, které všechny zastavila překážka v podobě obrovského vodopádu padajícího z vysokého svahu nad cestou doprostřed silnice tak, že každý, kdo by se toto místo odvážil autem přejet, by byl vodním přívalem smetený do Indu, burácejícího o několik set metrů níže. Protože to bylo již v Kohistánu, neodvážili jsme se z auta vystoupit ani za účelem fyziologické potřeby, ale nakonec naše trápení ukončili Pákistánští vojáci, kteří odstřelili nějakou překážku a tím směřování vodopádu odklonili žádoucím směrem. A tak jsme ještě téhož dne pozdě v noci do Islamabádu přece jen dojeli.

Letní mise (září-říjen 2010)

P1080511.JPG (42949 bytes)

Mosty, které vzdržely letošní nepřízeň počasí, byly dost zničené

Jak se ukázalo, měli jsme "v nose", jak se říká, když jsme naši druhou misi roku 2010 posunuli až na začátek září. Pákistán sice není kvůli velké vzdálenosti většiny svého území od Indického oceánu typicky monsunovou zemí, letos byl ale přesto postižen jeho extrémně silným průběhem. Obdobně s označením intenzity povodní se mluvilo o staletém, dokonce tisíciletém monsunu. Jeho přívaly nebraly konce a probíhaly i v horách Karakorumu, které mají charakter horské pouště a kde obvykle monsun od Indického oceánu vůbec nedorazí. Letos se Indus rozvodnil již v těsném sousedství své pramenné oblasti v Transhimálájské části Tibetu, kde nejprve na své pouti indickým Ladakhem zničil co se dalo, stále mohutnější se však valil oblastí Kharmangu již na území sousedního Baltistánu, kde v díle strašné zkázy pokračoval. Ničil mosty, kterých je i tak poskrovnu, katastrofálně vymlel cesty včetně KKH, způsobil desítky sesuvů půdy, kterým padly za oběť někde i celé vesnice, kdy byli desítky kamenných či hliněných domků i s jejich obyvateli a hospodářskými zvířaty sesuty bleskovou rychlostí do jeho kaňonu a z vesničky se nezachránil vůbec nikdo. Nejvíce škod sice rozvodněný Indus způsobil až v závěru své 1000 kilometrové pouti v nížině Sindh, již nedaleko svého ústí u Karáčí, kde jeho ničivé působení dokonce předčilo škody na majetku a lidských životech způsobené doposud nezapomenutým zemětřesením v roce 2005, ale i horské oblasti dostaly co proto

2010_06_19 953.jpg (44681 bytes)

Předávaná auta Rescue Czech Hospital panem velvyslancem Šepelákem řidičům Alimu a Husainovi

Počátkem září, kdy jsme do Islamabádu letos podruhé přiletěli, nebyl zde monsun ještě zdaleka u konce a obloha se často a bez varování pokrývala olověnými mraky, ze kterých padaly typické provazy vody, zpravidla doprovázené divokými blesky a hromy. Strávili jsme zde několik dní, protože jsme museli zakoupit dvě aparatury na sluneční ohřev vody, tzv.solar heatery, které jsme hodlali instalovat v Arandu – jednu pro veřejné teplé sprchy na střeše mešity, druhou, menší, na střeše nemocnice pro její potřeby. Z domova nám také měly co nejdříve dorazit dva rozměrné balíky, každý obsahující tři foto -voltaické panely, které nám s velkým pochopením a se značnou slevou prodala firma Solartec z Rožnova p.Radhoštěm včetně poskytnutí dokonalé dokumentace a návodů, abychom nebyli něčím překvapeni, až je budeme bez možnosti spojení 10000km daleko instalovat na střechu nemocnice. Pan Tvarůžek měl naštěstí zkušenosti s jejich montáží z Vietnamu i jiných exotických destinací a měl proto pro naše obavy velké pochopení. Co se mé osoby týče, nejvíce jsem spoléhala na Viťu, který již mnohokrát v Arandu osvědčil, že si poradí s každým technickým či řemeslným problémem. Navíc jeho skutečnou originální profesí je profese elektroinženýra, co by si tedy neporadil s problémy zrovna z tohoto oboru? Panely skutečně za dva dny dorazily, naštěstí v pořádku a přesně tak, jak slibovali jiní obětavci, pracovníci české pobočky DHL, kteří se podobně jako pánové z Rožnova, nadchli naším projektem a svoje sympatie k nemocnici pod ledovcem rovněž promítli do velké slevy.

2010_06_19 914.jpg (41307 bytes)

Solar Water Heater na střeše mešity

Zbývalo teď ještě zvolit nejvhodnější způsob dopravy, aby celý poměrně křehký a rozměrově disproporční náklad ve zdraví dorazil do Skardu, kde se žádné náhradní díly na naše aparatury, jak známo, zakoupit nedají. Když jsme ty dvoumetrové skleněné roury water heateru, nápadně připomínající obří termosky viděli, přestali jsme pomýšlet na pozemní dopravu a rychle jsme se rozhodli pro kargo-terminal místního letiště PIA. Po překonání obvyklých potíží, které pramení ze známého zákona, že sice většinou narazíte na hodné lidi, kteří vyhovět chtějí, ale vždy se také jako na smůlu vyskytne někdo, komu to není vhod, třeba proto, že se špatně vyspal, anebo zrovna nemá v lásce Evropany či Evropanky, jsme nakonec po dvou dnech i tento problém zvládli a naše panely, nádrže i roury jsme zanechali odbavené a zaplacené v rozměrném skladišti terminálu letiště. Teď jsme již mohli odletět do Skardu a jen se tiše modlit, aby tam náš nenahraditelný náklad skutečně také doletěl. Zatím nás štěstí neopouštělo a odletěli jsme na první pokus, aniž bychom museli let pro jeho zrušení z povětrnostních důvodů přebukovávat na jiný termín. Počasí se směrem k severu ještě zlepšilo, přibližující se hory se skvěly ve svých nadoblačných výšinách jako znovuzrozené, všechny jiskřivě bílé neposkvrněným čerstvým sněhem. Seděli jsme v poloprázdném letadle, protože bylo po sezóně, za okýnky to fantastické defilé hor a přemýšleli jsme o tom, co nás v Baltistánu čeká tentokrát.

2010_06_19 688.jpg (37772 bytes)

Montáž panelů solární elektrárny

Dobrou zprávou bylo, když nás zřízenci letiště ve Skardu již na letištní ploše upozorňovali, že naše kargo v pořádku včera dorazilo a čeká na nás ve skladišti! Byli jsme opravdu šťastni, když jsme zjistili, že se, téměř zázrakem, opravdu nic nerozbilo. Po chvíli na letiště dorazil i náš přítel Dr.Mubashir a zařídil odvoz karga do hotelu Concordia, kde jsme za ty roky již dosáhli něčeho jako statusu trvalého inventáře. Uvolnili nám také, jako vždy, malé skladiště většinou sloužící horolezeckým expedicím, kam v příštích dnech k ohřívačům a slunečním panelům přibude požehnané množství dalších věcí pro Arandu.

Protože v Arandu budeme muset na střeše nemocnice i mešity vybudovat specielní konstrukci pro upevnění panelů, které bude muset odolat i tvrdým zimním podmínkám, rozhodli jsme se, že Viťa nahoru pojede s Hussainem hned další den na obrátku, aby vše prověřili a poměřili tak, abychom zde ve Skardu mohli nechat nařezat hranolky a desky přímo na míru a taktéž v železářské dílně na bazaru nechat svařit u našeho "steelmana" ( steel znamená ocel) potřebné konstrukce ze železa. Já mám mezitím začít běhat po úřadech a institucích, rozjet "výběrové řízení" na zakoupení dalšího džípu tak, aby naše "záchranná služba" od letoška pokryla obě hlavní údolí Shigaru:Braldu i Basho, zjistit, jak si vedou naše děvčata, Asia, Batul a Laila na svém kurzu v místní státní nemocnici a mnoho dalších věcí.

Letos máme rekordní množství peněz ve srovnání s minulými roky, protože jsme obstáli ve výběrovém řízení Odboru rozvojové spolupráce Ministerstva zahraničí ČR a kromě sponzorských darů od menších dárců na kontě máme i velkorysí grant od této instituce.

Letos jsou naše plány opravdu velké a jejich konečným cílem by v budoucnu mělo být jakési komplexní zlepšení životních podmínek lidí, co kromě funkčnosti nemocnice a trvalého přístupu lidí k lékům znamená také dostatek pitné a v létě i teplé vody, zajištění dalších nezbytných hygienických předpokladů a celkové zvýšení kvality života. Postupně bychom chtěli docílit jakéhosi setrvalého stavu tak, aby vše fungovalo do jisté míry nezávisle na naší přítomnosti, i když, samozřejmě víme, že to všechno se ještě dlouho neobejde bez námi zprostředkované finanční pomoci.

P1080656.jpg (47446 bytes)

Škola v Arandu s dobrovolným místním panem učitelem Muhhamadem Anwarem

Nezbytným předpokladem splnění těchto úkolů je i budoucí zpřístupnění vzdělání pro vesničany, protože současný stav, kdy ve vesnici občas učí jeden dobrovolný místní učitel, který je ale stejně závislý na úrodě svých políček a mléce svých jaků, krav, ovcí a koz jako každý jiný vesničan a proto má čas jen málokdy, je výsměchem jednadvacátému století. Více než kdykoliv předtím nám začíná být jasné, že náš projekt nemůže stát jen na jednom pilíři, kterým je fungování nemocnice. Stejně důležitým momentem je škola, která do budoucna pomůže vychovat alespoň malý okruh místních lidí, jakýsi intelektuální předvoj, který již bude schopen věci sám nejen udržovat, ale i posouvat dopředu. Vzdělání, jako všude jinde na světě je potenciálem, bez kterého žádný pokrok není možný. Nic na tom nemění skutečnost, že tady zatím mluvíme o tom nejzákladnějším vzdělání, to znamená schopnosti číst a psát v jazyku urdu, který je naneštěstí tolik odlišný od mateřské baltijštiny. Znamená to, že v blízké budoucnosti bychom měli iniciovat buď stavbu nové školy, anebo alespoň opravu té stávající, která se skládá z jediné ponuré místnosti připomínající středověké vězení, kde na drolící se cementové podlaze děti sedí na jakýchsi doma vyrobených sedátkách, vyrobených z prkýnka podloženého dalšími dvěma silnějšími dřevěnými hranolky. Chybí zde nejen osvětlení a lavice či židle, ale i stolky a pořádná tabule. Úplným začátkem "školské reformy" je proto docílit, aby Pákistánská správa ustanovila v Arandu nejméně jedno trvalé učitelské místo s pravidelným platem, čemuž doposud tak není, jak jsme s hrůzou zjistili. V této souvislosti je také zajímavé si uvědomit, že v Baltistánu již od roku 1996 působí Američan Gregg Mortenssen, známý svojí knihou "Tři šálky čaje", přeloženou do mnoha jazyků včetně češtiny, který s konstantně sílící finanční podporou USA vybudoval v této oblasti již desítky základních škol, čím nejen v Pákistánu, ale i ve své vlasti docílil obrovské popularity a zlepšil do značné míry zdejší velmi špatnou reputaci své země. Jednu z těchto škol, musím přiznat, že na zdejší poměry velmi pěknou, jsme viděli i ve vesnici Sesko, asi v polovině údolí Basho, když jsme v zimě kolem ní pochodovali do Arandu. Ve výše položených vesnicích, a to je jich tam ještě několik, jsme pak ale již se žádnou další školu nepotkali. Nevíme, jak si Gregg místa pro svoje školičky vybírá, ale třeba se nám podaří jej přemluvit, aby svoji pozornost věnoval také Arandu, vesnici na konci světa a na samotné hranici přežití, kde jsme připraveni s ním spolupracovat.

Již v zimě, když jsme Baltistán opouštěli, jsme podali žádost na místním úřadě, který snad vzdáleně odpovídá něčemu jako jsou u nás školské úřady, aby dobrovolnému učiteli Muhhamadovi Anwarovi v Arandu, který již 18 let dělá prakticky zadarmo co může, aby naučil děti urdu a který podal již bezpočet žádostí, na které mu nikdo nikdy neodpověděl, přiznal alespoň základní plat. Žádost jsme sami za Anwara napsali, on ji jen podepsal a my jsme ji "řediteli pro vzdělání" ve Skardu, Rajovi Nazírovi do jeho kanceláře donesli.Bohužel tenkrát nebyl přítomen a navzdory ujištění jeho podřízených že písemnost předají, potvrzeného několika šálky společně vypitého čaje teď zjišťuji, že adresát žádosti o ní nemá ani tušení. Moje první návštěva, když Viťa odjel nahoru, totiž vedla v neblahém tušení právě sem do jeho kanceláře. Nazír se rozplývá nadšením nad mojí návštěvou, nechává si opakovaně vysvětlovat kdeže ta Česká republika je a jak je to určitě krásná země, ale jak hledá, tak hledá, žádost nenalézá. Pohotově tedy vytahuji její kopii, kterou jsem si zrádně nachystala na základě mnoha podobných zkušeností tohoto druhu a tak mu tedy nezbývá, než změnit taktiku a kápnout božskou. Obličej se mu z úsměvu od ucha k uchu rázem zkřiví neskrývanou bolestí, když mi líčí, jak on je tady malým pánem a jedinou možností že je žádost poslat přímo nejvyššímu šéfovi celé provincie Gilgit-Baltistán, po nedávné reformě ustanoveného po místních volbách, panu Mehdi Shahovi, který jediný má tu moc učitelské místo v Arandu ustanovit. Těžko skrývám svoji zuřivost, ale nezbývá mi, než se nadále pokrytecky usmívat a vypít ještě několik šálků čaje. Gregg ve své knížce píše, že po třech společně vypitých šálcích čaje je v Baltistánu mezi hostitelem a hostem zpečetěno trvalé přátelství. Mně se alespoň podařilo Nazíra přimět, že žádost, kterou právě z mých rukou obdržel, doručí do rukou Chief Ministra Shaha Mehdího při první příležitosti vlastnoručně a osobně. O místní poště si totiž také myslím svoje, soudě podle slušné řádky mnou v minulosti napsaných a odeslaných pohlednic, které buď mnohdy nedošly na místo určení nikdy, anebo někdy i s několikaměsíčním zpožděním, obzvláště v případech, kdy je člověk neviděl na vlastní oči orazítkované velkým kulatým razítkem poštovního úředníka.

Dr.Mubashír má velkou radost z laptopu, který jsme mu dovezli a ochotně nám hned začne pomáhat se sháněním džípu a se seznamem léků, které hodláme i tentokrát zakoupit.

S nabídkou džípu problém není, horší bude vybrat takový, který bude doopravdy trvale fungovat. Zase totiž, podobně jako před rokem, vybíráme jen z repasovaných Toyot 84, které armáda vyřazuje a horští řidiči je paradoxně upřednostňují před jinými, mnohdy mnohem sofistikovanějšími moderními vozy. Tajemství je pravděpodobně v jednoduchosti Toyot, kdy je možné závady na nich opravit i v drsném terénu mnohdy jen s použitím šroubováku a kladiva, v horším případě pak někdy postačí ještě jednodušší nástroje. Výhodou je i univerzálnost vozidel, kdy v případě potřeby je lehké odmontovat plátěnou střechu a vyhodit zadní sedadla, aby vzniklo tzv.kargo, tedy vlastně nákladní džíp a naopak.S léky se nám situace komplikuje, protože naše nemocnice má dnes již tak dobrou pověst, že do ní chodí nejen Aranďané a Bísílané, naučili se tam chodit i obyvatelé spodních vesnic, i když kvůli tomu musí vážit dlouhou cestu pěšky či džípem. Spotřeba léků proto roste a my jich kupujeme každým rokem více, protože nechceme nikoho, kdo lék skutečně potřebuje a přijde do naší nemocnice, odmítnout.

2010_06_19 699.jpg (30460 bytes)

Kousek Evropy v Arandu

Dalšího dne v poledne se Viťa vrací z Arandu a jak vidím, je do běla rozžhavený vztekem. Důvodem je, podobně jak tomu bylo před rokem, skutečnost, že vesničané opět nedodrželi úmluvu, co se našeho jediného útočiště, státem vlastněné malé budovy na místě doposud nevykoupeného pozemku, týče. V zimě jej obvykle rodina vlastníka půdy pod domečkem a všichni, komu to někdo z mnoha bratrů majitel povolil, používali jako skladiště mouky, což se projevovalo tím, že na jaře byla podlaha proměněna v kluzkou plochu, tvořenou mazlavým škrobem, který bylo možné odstranit jen za cenu několikahodinové dřiny špachtlí. Nezbylo nám, než tuto skutečnost v minulosti snášet a vždy si domeček vyčistit, vloni jsme si ale vymínili, že pokud máme v Arandu i nadále působit, musí nám být nejméně jedna ze tří místností poskytnuta k výlučnému užívání. Když vesničané viděli, že to myslíme vážně, nakonec souhlasili a překonali i odpor majitele půdy a jeho bratrů a my jsme si příbytek alespoň trochu zvelebili: opravili omítky, vybílili zdi a natřeli podlahu. Také jsme si ze Skardu dovezli dvě opravdové místní postele – čárpaje a pověsili na okno závěs, takže výsledek již trochu připomínal lidské obydlí.

Viťu nebylo třeba pobízet aby vyjevil příčinu svého vzteku. Letos sice v domečku mouka uskladněna nebyla, zato tam někdo, nikdy jsme nezjistili kdo, pořádal, zřejmě v době ramadánu, mejdany, asi v souvislosti s večerním bohatým jídlem, tzv. iftarem, po celodenním hladovění. To by se pochopit celkem dalo, co bylo nepochopitelné, byl ten příšerný nepořádek, množství odpadku a zbytků zanechaných na místě a vrchol všeho, celá hromada vybitých tužkových baterií, zřejmě z tranzistorových rádií, která zřejmě zajišťovala k večernímu iftaru zvukovou kulisu. Na tom je docela zajímavé to, jak některé věci, jako je kupříkladu tranzistorové rádio, či mobil, prorazí bariéru z doby kamenné či středověku rovnou do naší doby bleskurychle. Jiné, jako je kupříkladu mýdlo, či jiné hygienické návyky, zůstávají nepochopena a je třeba vynaložit velké úsilí k jejich ozřejmění a implementaci do životního stylu.

Viťa byl také celý zděšený ze stavu, ve kterém je džípová cesta do Arandu, hlavně ve své horní části. Říkal, že ještě nikdy neměl takový strach po ní jet jako tentokrát. Letošní enormní množství sněhu mělo za následek množství obrovských lavin, popadaných na cestu, které jsme ostatně viděli už v zimě, jejichž pozůstatky následně na mnoha místech blokovaly cestu ještě koncem května. Následné tání a pak i neobvykle silné deště způsobily, že značná část povrchu i tak úzké cestičky, mnohdy vystřílené ve skále byla odplavena anebo, naopak byla pokryta šikmou vrstvou vyplavené sutě, která se pod koly aut chovala jako valivá ložiska. Cesta na takových místech byla nebezpečně zúžená a jestliže i předtím měl člověk dojem, že kola na vnější straně od svahu jsou mnohdy na samé hraně propasti, teď už se určitě o pouhý dojem nejednalo. Navíc, všechny klíčové visuté mosty v údolí, již v minulosti načasované nedostatečnou údržbou spadly, anebo byly v takovém stavu, že nejen spolujezdcům, ale i řidičům při jejich přejíždění vstávaly vlasy na hlavě. Tato skutečnost způsobovala, že dolní polovinou údolí se muselo jet po opačné straně řeky po mnohem horší cestě, co nejen zvyšovalo nepříjemné kodrcání, ale také prodlužovalo celý transport o několik hodin. Jedinou dobrou zprávou bylo, že se Hussein se za uplynulý rok vypracoval na dosti dobrého a samostatného řidiče a byl jedním z těch mála, kteří vůbec do Arandu byli ochotni v tomto roce řídit.

2010_06_19 583.jpg (32535 bytes)

Náklad jsme naložili do čtyř aut a vyrazili na nervy drásající cestu

V následujících dnech jsme se hlavně věnovali nákupům materiálu, stavebního a instalačního, převážně potřebného k montáži elektrárny, slunečních ohřívačů vody a k rekonstrukci vesnického vodovodu a veřejných sprch, vybrali a koupili jsme také druhou terénní Toyotu pro naši záchrannou službu, nakoupili jsme materiál na malé skladiště, které jsme hodlali přistavit k zadní straně nemocnice, na jehož střeše z vlnitého plechu bude také usazen druhý z ohřívačů vody. Také jsme nakoupili léky, které snad budou stačit na další rok a vykonali jsme celou řadu návštěv u vlivných úředníků jak z oblasti školství, tak i zdravotnictví. Zdvořilostní návštěvou u nového ředitele Fasila Alího zdejší pobočky kuvaitské humanitární organizace Marafie Foundation, se kterou spolupracujeme od začátku, jsme utužili užitečné vztahy a domluvili jsme se, že nám v budoucnu pomůžou s případnou stavbou školy v Arandu.

Také jsme se šli jednoho dopoledne podívat, jak si vedou naše holky, Batul, Laila a malá Asia, na gynekologii zdejší státní nemocnice. Když jsme se s nimi před nemocnicí setkali, nemohli jsme je poznat v bílých služebních závojích a celé vymydlené. Následovala zdvořilostní návštěva u Dr.Razy, který má výuku sestřiček na starosti a již zde nám začalo být jasné, že něco není úplně v pořádku. Tento dojem nám zcela bez příkras potvrdila Dr.Tahíra, gynekoložka z Pandžábu a manželka důstojníka Pákistánské armády, dočasně působící ve zdejší nemocnici než její muž bude převelen jinam. To ona má naše holky na starosti a je velice rozezlená: " Nerozumí ničemu, ještě se na nic za celou dobu nezeptaly a neumí nic. Ostatně, pojďte se podívat" kývla na mně, protože samozřejmě vstup na tak choulostivé oddělení, jakým gynekologie ve zdejších končinách je, byla pro mužskou část návštěvy nemyslitelná. Vstoupila jsem do ordinace a v duchu jsem děkovala bohu, že jsem v něčem podobném nikdy nemusela podstoupit ani vyšetření ani žádný zákrok, na straně druhé jsem si uvědomovala, že i obyčejná vikslaivantová lavice s několikrát použitým prostěradlem a špinavý kbelík plný použitých fáčů je lepší, než porody v popelu u ohniště a bez jakékoliv odborné pomoci, které jsou stále na denním pořádku ve většině horských vesnic Baltistánu.

2010_06_19 411.jpg (28226 bytes)

Asia a Batul, naše studentky

Tahíra vyzvala Asii, aby třesoucí se pacientce na lůžku změřila tlak. Když jsem uviděla, jak Asia neumí ani správně omotat tlakovou bandáž a pak strká manometr úplně jinam než to má být, pochopila jsem, že lékařka má pravdu, že holky se zatím toho moc nenaučily."Neumí číst ani psát, mluví jen Baltsky, jakpak by se mohly něco naučit." hlasitě nadává Tahíra "Maří zde čas zbytečně, proč sem neposlali nějaké chytřejší, které by alespoň rozuměly urdu…?" Rozumím jí, to ano, je doktorkou z Pandžábu, relativně rozvinuté a nepoměrně bohatší provincie Pákistánu, už Skardu jí připadá jako konec světa, ostatně jako většině Pákistánců z nížin a zřejmě nikdy v žádné vesnici podobné Arandu nebyla. Neumí si představit tamější školu, ani Asiiny velikánské tmavé oči, když tam v té školičce podobné jeskyni seděla jako jedna ze tří holek mezi samými kluky. V těch očích ale určitě nebyl nezájem, ani lenost, na to můžu přísahat, že v nich byl ten nejčistší plamen mladistvého nadšení. Přesně ten plamen, který je hřích nechat bez užitku uhasnout. Snažím se to Tahíře vysvětlit, prosím ji o porozumění a trpělivost, o osobní přístup. Snad by šlo zařídit, aby holkám některá sestra mluvící baltijsky vysvětlovala učivo v jejich materštině a třeba by šlo jejich kurs prodloužit, dát jim ještě šanci. Je lehké nad někým zlomit hůl, to je dokonce to nejlehčí. Vím také velice dobře co je to učit matematice někoho, kdo pro to nemá buňky a přece jsem se s tím v průběhu své dlouholeté kariéry vysokoškolské učitelky mnohokrát setkala, také jsem se musela naučit pokoře a naučit ty lidi alespoň něco. Kupodivu to sebevědomá a trochu ukřičená Tahíra pochopila. Ani k tomu nepotřebovala nějaký dlouhý čas. Již nazítří je nám z nemocnice doktorem Razou sděleno, že naše holky bude učit jedna baltijská sestřička a Marafie Foundation jim prodloužení kursu do konce listopadu zaplatí. Vyráží nám to s Viťou dech, ale víme, že zažíváme vzácný okamžik. A také se nám potvrzuje, že náš plán na zlepšení školy a zajištění učitele v Arandu je velmi správný nápad.

P1080555.JPG (44036 bytes)

Cesta do Arandu

Po několika dnech je skladiště v hotelu plné, nakládáme proto džípy – jede se do Arandu! Ještě než Skardu opustíme, máme telefonát z naší ambasády v Islamabádu, ze kterého se dozvídáme, že český velvyslanec pan Dr.Pavol Šepelák vykoná v Baltistánu oficiální návštěvu na nejvyšší úrovni a při té příležitosti snad navští i naši nemocnici v Arandu. Datum příletu do Skardu je stanoveno na pondělí 4.října a jsme zváni abychom se zúčastnili slavnostního přivítání pana velvyslance na letišti. Nemůžeme tomu ani uvěřit a máme velikou radost. S českými velvyslanci v minulosti, hlavně za komunizmu, totiž žádnou příliš dobrou zkušenost nemáme a radši jsme na jejich pomoc nikdy nespoléhali. I po převratu v roce 1989 se situace měnila jen zvolna a v živé paměti máme ještě rok 2006, kdy jsme v Islamabádu na Pákistánských úřadech téměř dva měsíce vyřizovali bezcelní výjimku, tj. bytostní otázku, jestli celý dar českého lidu tragedií postiženému lidu Pákistánu, (to znamená dva kontejnery v hodnotě asi 7 mil korun, obsahující naši nemocnici) vůbec bude, či nebude vydán celnicí v Karáčí. Vzdálenost Islamabádu od Karáčí je cca 2000km a my jen bezmocně na tu dálku tenkrát přihlíželi, jak tam denně narůstaly přístavní a různé další poplatky. Když jsme v zoufalství žádali v cizí zemi o pomoc každého, kdo jen trochu pomoct mohl a doslova běhali od čerta k ďáblovi, náš tehdejší velvyslanec si nechal předložit seznamy dovezeného materiálu, které jsme předkládali celním autoritám za účelem udělení oné životně důležité výjimky a po jejich přečtení nás na druhý den upozornil, že tyto obsahují i vepřové konzervy, které není dovoleno do Pákistánu jakožto muslimské země dovážet, tak ať s tím něco uděláme. Tím také v podstatě jeho pomoc skončila. Když jsme pak přesto v nerovném boji s byrokracií uspěli a pozvali jsme naše zástupce na slavnostní otevření nemocnice, byli jsme ignorováni a českou vlajku jsme na stožár v Arandu vytáhli sami. Rozhodně nepatříme k lidem, kteří dělají humanitární činnost v zemi jako je Pákistán jen proto, aby se zviditelnili a na oplátku se dočkali uznání. Na straně druhé je přirozené, že jakékoliv problémy, o které v cizí zemi nikdy není nouze, se řeší mnohem lépe s podporou velvyslanectví v zádech a každá země by takto svoje občany měla v cizině podpořit. Toto si zřejmě myslí i současný pan velvyslanec Dr.Pavol Šepelák, který o naši činnost projevil obrovský zájem již od chvíle, kdy na svůj post nastoupil a také současnou etapu našeho projektu, který teď v roce 2010 realizujeme z grantu poskytnutého odborem Rozvojové spolupráce MZV, osobně rozhodujícím českým autoritám doporučil. Jsme a budeme mu za to vždy velice vděčni, teď nás ale svým úmyslem nemocnici navštívit překvapil ještě více.

2010_06_19 775.jpg (39236 bytes)

Místní staví

Má to sice i druhou stránku: budeme muset v Arandu dělat tak, abychom stihli montáže plánovaných zařízení do jeho návštěvy, co znamená, že o nějakém klidu či pohodě se nám může jen zdát. Zdá se, že i vesničané pochopili, že tentokrát nám musí být více nápomocni, než tomu bylo v minulosti, kdy nás většinou při práci jen pozorovali. Návštěvu "big bosse" z Česka berou velice vážně, vědomi si skutečnosti, že jiné vesnice něco podobného nikdy nezažijí a někteří se hlásí do práce dokonce i dobrovolně, možná také proto, že vědí, že tentokrát jim můžeme dobře zaplatit. S některými technicky zdatnějšími uzavřeme jakési obdoby našich smluv o dílo, takže pod vedením a dohledem Viti se práce rozbíhají na všech frontách: jedna parta na střeše nemocnice staví konstrukce pro fotovoltaiku, jiná přístěnek pro ohřívač vody, další montuje ohřívač pro veřejné sprchy na střeše mešity. Staví se také domečky pro sprchy, přilepené k mešitě, aby to teplá voda neměla daleko, a současně probíhá rekonstrukce vodovodní sítě tak, aby v ní tlak vody zbytečně neklesal a voda aby bez problému plnila nádrže na obou střechách, na nemocnici i mešitě. Úsilí místních musíme ocenit o to více, že zrovna probíhá doba mlácení obilí, takže na mnoha místech pracují celé rodiny i se svými zvířaty od svítání až do západu slunce, aby úroda nevyšla nazmar. Tato fáze zajištění zimní obživy je pro všechny horaly tou nejdůležitější, protože trvá i týdny a to, v době, kdy už nastupuje podzim a počasí může kdykoliv celou záležitost ohrozit.

P1080590.JPG (32896 bytes)

V nemocnici je čilý ruh. Najaf Ali a LHV Zahra pracují

V nemocnici rovněž panuje čilý ruch. Tentokrát jsme našemu mladému dispenzáři Najaffovi Alímu podle slibu dovezli také laptop, který jsme mu teď předali, aby se celá agenda v budoucnu zjednodušila a nevyžadovala tolik práce jako v současnosti rukou psané knihy pacientů, evidence výdaje léků a přehled skladu. Také tolik důležitá kontrola se tím zjednoduší, pokud ovšem náš pomocník, dohližitel a kontaktní osoba v jednom, Sarfraz, pochopí princip jednotlivých knih a jejich součinnosti, aby nebylo tak jednoduché jej podvést, jak tomu, bohužel, bylo v minulosti. Najaff by nejradši podle něj nemoderní, rukou psané knihy hned zahodil, musíme jej mírnit a usměrňovat a také zakoupit tiskárnu, aby dokumenty mohly existovat i v jiné než jen virtuální podobě, o kterou můžeme kdykoliv lehce přijít. Do smlouvy s ním pak opatrně zakotvíme i některé povinnosti, které nám snad pomůžou vyhnout se krajně nežádoucímu zavirování z různých pochybných médií, pamětí a cédéček s hudbou či stahování různých her a také dost dobře možné pornografie z internetu, co všechno by tak zvídavého a virulentního mladého muže jakým Najaff je, mohlo docela dobře napadnout. Přítomnost počítače nám umožňuje zprovoznit i malý přístroj EKG, který doposud ležel bez užitku zabalený v originální krabici. Najaff je bez sebe upřímnou radostí nad modře blikajícími křivkami na obrazovce a je patrné, že s tímto přístrojem se nepotkává úplně poprvé. Nicméně mu budeme muset zařídit ve Skardu odborné školení pro obsluhování EKG u nějakého kardiologa, co už nám předběžně přislíbil jeden z vysokých zdravotních úředníků při naší nedávné návštěvě u něj v kanceláři.

2010_06_19 766.jpg (29271 bytes)

Najaf Ali vyšetřuje TBC

Vidíme také, že Najaff ani v naší nepřítomnosti nelenil a zprovoznil si mikroskop, doposud také nepoužitý a teď nám předvádí, jak sám určil u tří pacientek v Arandu jejich plicní TBC: "Není to těžké, rozeznat bakterie způsobující TBC od těch, které mají za následek jen zápal plic či průdušek.Dobře si obrázky těch bakterií pamatuji ze svého tréningu v nemocnici. A měl jsem pravdu, v Shigaru se to potvrdilo a holky dostaly od států léky" říká hrdě. Pákistán je totiž také signatářem příslušných konvencí Světové zdravotnické organizace a je proto povinen zajišťovat bezplatně jak očkování, tak léčbu TBC. Skutečnost je, samozřejmě trochu jiná, protože chybí dokonalý monitoring i statistiky novorozenců. Ale jak vidět, vše záleží na lidech! Smontován a uveden do funkce je také odsavač hlenu z dýchacích cest, urologická centrifuga a také kyslíková jednotka, která ovšem nemůže fungovat bez proudu. S napětím proto očekáváme spuštění fotovoltaické elektrárny, montáž které se již chýlí ke konci. A pak ten slavnostní okamžik opravdu nastává: žárovky v nemocnici se rozsvítí, z kohoutků teče teplá voda, lednička mrazí, fungují všechny přístroje včetně jednotky na výrobu kyslíku a to i všechno současně, je-li třeba! A je-li elektrické energie nadbytek, aparatura vzadu ve skladišti, úhledně namontovaná a blikající na jedné ze stěn, umožní její kumulování v soustavě baterií. Na tento okamžik jsme čekali čtyři roky a teď se to splnilo, právě teď nastal ten opravdový skok ze středověku do naší doby, alespoň zde, v malé bílé budově z polyuretanových panelů pod ledovcem Čhogo-Lungma!!! Police jsou plné krabiček léků, vše je řádně zapsané do kartotéky, zkontrolováno, nic se po cestě neztratilo. Najaff ordinuje a údaje pacientů s rádoby samozřejmou nonšalancí zapisuje do notebuku, již se nemůže dočkat až nám jej docela přestane půjčovat a bude jej mít jen pro sebe. A tak se oslavuje, jak jinak, čajem a sušenkami, jak je ve zdejších končinách zvykem. Zítra je neděle a my pojedeme do Skardu, abychom mohli v pondělí na letišti přivítat českého velvyslance.

Jak se říká, člověk míní a pánbůh mění. Ještě za úplné tmy, nad ránem ze soboty na neděli nás probouzí v našem domečku silné bušení na dveře. Když rozespalí otevřeme, vidíme Sarfraze, docela zmrzlého a unaveného, který sem právě dorazil narychlo pronajatým džípem ze Skardu. Podle plánu měl ještě něco dole zařídit a počkat na nás až v neděli přijedeme, abychom dalšího dne společně počkali na velvyslancův přílet.

"Rychle vstávejte, všechno se změnilo" drmolí, zatímco mu vaříme čaj. A tak se dozvídáme, že včera odpoledne jej dr.Mubashír vyhledal kdesi na bazaru, protože dostal z České ambasády zprávu, že v plánu pana velvyslance nastala změna a namísto v pondělí přiletí již v neděli, tedy o den dříve než se původně plánovalo. Letadlo přistane kolem jedenácté, tak se máme rychle sbalit a okamžitě jet dolů, kde se chystá velká recepce s tiskovou konferencí v domě Mehdího Sháha, chief ministra provincie Baltistán-Gilgit (GB)!! A protože mobily fungují jen ve Skardu, musel chudák Sarfraz ihned za námi, aby nám tu novinku sdělil. Moc se nám to nelíbí, v této tmě je cesta džípem dolů obzvláště nebezpečná, a také nás mrzí, že nikomu z organizátorů státní návštěvy ani nenapadlo, že cesta z Arandu do Skardu není tak jednoduchá, ale co nám zbývá, na světě už to tak chodí - balíme si baťohy na několik dní, budíme Najaffa a starostu Alího, prvního proto, abychom mu udělili poslední instrukce pro případ, že český velvyslanec do Arandu opravdu přijede, druhý musí dolů, protože bude z rukou velvyslance přebírat klíče od nové Toyoty. Pro Arandu. Nemocnice musí být v pořádku, vše čisté a uklizené, jinak již žádné peníze česká vláda příště nedá, strašíme ty, co to budou mít na odpovědnosti. Moc sice nevěříme, že by sem velvyslanec skutečně dojel a také bychom mu takovou zkušenost, v případě, že by sem musel džípem jako my, hned napoprvé nepřáli. Kolem šesté nasedáme do naší růžové Toyoty a vydáváme se na cestu dolů. Je nám přitom zřejmé, že přílet v 11.00 nemáme šanci stihnout. Hussein se snaží seč může, chce dokázat, že je opravdu zkušeným řidičem, až jej musíme mírnit, žádná sláva nestojí za to, abychom kvůli spěchu nakonec spadli do kaňonu Basho pod námi i s džípem. Nicméně, nervozita je stále v nás všech, jakoby předznamenávala, že jen tak to neprojde. A pak se to stane. Již jsme téměř v polovině údolí, nejhorší máme za sebou a blížíme se do vesničky Doko. Před naší Toyotou kličkuje na úzké cestě kráva, taková ta malá, tmavá, kterých je zde plno a pasou se samostatně ve stráních kolem cesty. Většinou před auty kličkují tak dlouho, až mají kam z cesty uhnout, co některé řidiče vyvádí z míry. A tak i spěchající Hussein troubí, nadává, jede krávě těsně za zadkem a snaží se ji takto přimět, aby konečně odpálila, ale kráva nic, stále jen utíká dál a dál. Honička zničehonic končí hroznou ránou, takovým tím příšerným zvukem, kdy kovová náprava naráží do kamene, vzápětí ten náraz vyráží Husseinovi volant z ruky, Hussein podvědomě ještě přidá plyn, motor hlasitě zařve, kola se stočí nad propast a my prožíváme svoji vteřinu pravdy, která rozhodne jen o jedné ze dvou možností: první je pád Toyoty o 400 metrů níže, druhou je zastavení pádu v bariéře balvanů, které zdejší lidé kupí kolem silničky, kde jen to jde. Máme štěstí, tady bariéra je, být to jen kousek za námi, nebyla by. Vše se odehrálo vlastně v mžiku a my jsme naživu, ještě dlouho nás však podvědomě a ve snech bude strašit ten druhý stejně pravděpodobný scénář. V nastalém tichu nádherného babího léta vylézáme otřeseně na řidičově straně z vozidla, krve by se v nás nedořezal, kolena se pod námi budou klepat ještě nejméně půl hodiny. A kráva, taková ta malá, hloupá černá kravička si to peláší dál, jak by se nic nestalo. Stejně tak by pelášila i kdyby jsme teď byli v rozbitém džípu mrtvi či zraněni v netečných a lhostejných peřejích horské říčky Basho dole v kaňonu. Před autem si teď konečně povšimneme balvanu ležícího uprostřed cesty, který Hussein neviděl, protože jej zajímal jen zadek malé černé krávy před naší kapotou a do kterého jsme v plné rychlosti narazili.

2010_06_19 929.jpg (39248 bytes)

Tak to prostě chodí, nejdůležitější události našich životů se často odehrají jen ve zlomcích času

Tak to prostě chodí, nejdůležitější události našich životů se často odehrají jen ve zlomcích času. A jaké poučení z toho plyne pro Husseina? Aby se člověk stal doopravdy dobrým karakorumským řidičem, musí projít mnohou zkušeností a musí také mít velké štěstí. Je vidět, že Husseina to mrzí, je celý otřesený, zamlklý a zaražený. Toyotě se naštěstí nic moc nestalo, opět se osvědčila její jednoduchost a robustnost. Po chvilce ji kluci nadzvedli a obrátili do správného směru, motor funguje a můžeme pokračovat naší cestou. Kolem poledne dojedeme do Shigaru, kde již funguje pokrytí mobilních telefonu, ty naše se také rozezvučely, nervózně nám volají organizátoři tiskovky a recepce s českým velvyslancem, který již doletěl do Skardu a je nám vyčítáno, že již teď se ceremonie kvůli nám o hodinu zdržely. Nemáme čas se ani umýt, či převlíknout a tak za další hodinu vystupujeme z džípu zpocení a rozcuchaní, v našich červených tričkách, která mají do čistoty daleko. Sídlo je obleženo ochrankou, shromáždila se zde celá politická honorace, je zde televizní štáb i několik novinářů a čeká se jen na nás- je to poprvé, co jsme se stali středem takového zájmu a hned se nám podařilo způsobit dvouhodinové zdržení. Jsme jakoby v jiném světě, cpeme se neobvyklými dobrotami, které recepce nabízí a pak posloucháme projevy chief ministra i našeho velvyslance, ve kterých se mluví o záplavách i živelných pohromách, ale také o solidaritě a o tom, že lidé si mají pomáhat i o tom, že Česká republika pomáhat chce a bude. Jsme také představeni novinářům a nazítří se naše fotografie spolu s hlavními aktéry objeví ve všech novinách i v televizi. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že před několika hodinami byl tak blízek smrti. Cítíme, že do tohoto světa nepatříme, i když si samozřejmě uvědomujeme, že taková událost nás posouvá po žebříčku místních VIP žádoucím směrem. Snad nás budou brát v budoucnu vážněji. Pak český velvyslanec slavnostně předá klíčky od dvou džípů, posledního to daru českého lidu lidu Pákistánskému, zástupcům vesnic Arandu a Ascoli. Jeden z nich je Ali, starosta Arandu a druhý je náš věrný pomocník a kamarád Hussein, zástupce údolí Braldu, již pasovaný na řidiče a týž, který nás před několika hodinami jen tak tak všechny nezabil. Oba se šťastně zubí a doufají, že je v novinách uvidí jejich příbuzní. Mezi pozvanými je i Raja Nazír, "ředitel místního vzdělávání" a již se k nám tlačí, v ruce má obálku. Vychází najevo, že v ní není nic jiného, než naše žádost o ustanovení učitelského místa v Arandu, kterou sice měl dávno předat chief ministrovi, ale využil diplomaticky až této příležitosti. Využívám situace a vložím se do rozhovoru. Vysvětluji chief ministrovi problém co nejpádněji i když si myslím, že to pro něj žádná novinka není. V dané konstelaci mu však nezbývá, než všechno slíbit a výsledkem je, že nám slibuje hned dva namísto jednoho učitele. Jedině čas ale ukáže, jestli se opět nenaplní známé heslo o slibech, které se slibují a bláznech, kteří se radují, protože politici na celém světě přicházejí a odcházejí a velmi často se stává, že o slibech svých předchůdců nechtějí nic slyšet. Jisté ale je, že my se jen tak nevzdáme a daný slib jim určitě připomeneme.

2010_06_19 936.jpg (45241 bytes)

Tisková konference ve Skardu

Jak se ukazuje, český velvyslanec "není žádné ořezávátko" a nejen, že si návštěvu provincie GB na Pákistánských úřadech vymohl, ale i návštěvu v Arandu myslí vážně. Má ale k dispozici podle jakéhosi protokolu jen 72 hodin, takže jedinou možností jak to realizovat, je, aby mu armáda poskytla vrtulník. A světe div se, i toho docílí, je to opravdový diplomat a zřejmě jediný, kterému se to ve zdejších končinách podařilo. Byl zde sice v minulosti i princ Charles a jiní státníci, ti všichni ale skončili hostinami v snobském přepychu reprezentačních prostor luxusně opravené pevnosti Shigar Fort, sídla to bývalých kašmírských rádžů, který je v současnosti jedním z nejdražších hotelů světa, podobně jako třeba japonský hotel pod Everestem. Pan Šepelák bude prvním, který se podívá do opravdové baltijské horské vesnice a spatří naši Českou nemocnici, jakých je na světě skutečně jen velmi málo a která teď snese srovnání s těmi nejznámějšími v Nepálu. S napětím očekáváme, jaký vrtulník Pákistánská armáda české návštěvě poskytne, protože od toho závisí, že bychom eventuelně mohli letět i my. Nakonec se ráno dozvídáme, že to bude velký ruský stroj, do kterého se směstná i 20 lidí.

2010_06_19 1003.jpg (36044 bytes)

Delegace před naší nemocnicí

Odletíme tedy všichni, to znamená, že kromě velvyslance s jeho tříčlennou českou ochrankou poletí Pákistánská posádka včetně lékaře i my s Alím, Sarfrazem a Husseinem. Celou důvěrně známou cestu do Arandu, kterou džípem jezdíme celý den, překonáme sotva za hodinu a po cestě přemlouváme pana Šepeláka, aby si vyžádal i let nad Baltoro, nejslavnější sousední ledovec se čtyřmi osmitisícovkami v závěru. To bohužel sám pilot rozhodnout nemůže a tak jen zklamaně koukáme, když v Dassu míjíme řeku Braldu vytékající z Baltora a odbočujeme doleva do údolí Basho. Ale i tak je let pro nás velkou odměnou a s napětím čekáme, co bude v Arandu. Když pilot zakrouží nad ledovcovou bránou Čhogo-Lungmy a klesá nad vesnicí, vidíme, že ani noha zřejmě nezůstala doma. Spousta lidiček od těch nejstarších až po batolata nadšeně mává vrtulníku vstříc a již přistáváme na malém políčku za naším domečkem, kde vrtule rozfoukala veškerou vymlácenou slámu, protože i zde se ještě před chvílí mlátilo obilí. Její chuchvalce i se zvednutým prachem lítají v povětří a pak všechno ztichne, když se vrtule zastaví. Je slyšet jen nadšený jásot a křik lidiček, jejich oblíbené: "Czech republic zindabád, Dina Viťa zindabád, czech ambassador zindabád…"a pak již kráčíme k nemocnici, nad níž vlají obě vlajky, česká i Pákistánská a vidíme, že nemocnice je vycíděná i zvenku a vesničané dokonce umyli i oblázky, kterými Najaff již na jaře vydláždil blátivý chodníček před vstupem. Uvnitř je také neuvěřitelný pořádek, podlaha čisťounká jako nikdy předtím, Najaff v čistém tričku předvádí všechny fungující přístroje. Piloti i Pákistánský armádní lékař jsou z toho vybavení úplně vedle, všichni mají v očích slzy. I pro nás s Viťou je to netušeně velká chvíle, hrdla máme sevřená a ač je nám fangličkování v jakékoliv podobě cizí, teď pociťujeme velice zřetelně hrdost na svoji vlast i na všechny dárce, kteří nám umožnili se zde již pátý rok angažovat.

2010_06_19 1019.jpg (36294 bytes)

Pan velvyslanec Šepelák mezi vesničany

Následuje pohoštění, vesničané snášejí vše co mají, ale návštěva si bere jen čaj a sušenky, v pochopitelném strachu z následků, které jsme již opakovaně zakusili i my v minulosti. Mezitím se ozve vysílačka a v nastalém tichu se stáváme svědky rozkazu, kterým jakýsi generál ve Skardu uděluje pilotovi rozkaz letět se státní českou návštěvou na vyhlídkový let nad Baltoro!!! A tak letíme i my, vůbec nedbáme, že zítra budeme muset absolvovat celodenní cestu ze Skardu do Arandu zase nepohodlným a nebezpečným džípem.

Na světě se provozuje mnoho vyhlídkových letů, pokud na ně máte peníze. V Nepálu můžete letět k Everestu, anebo hluboce zaříznutým kaňonem Kálí Gandakí mezi horami Dhaulaghirí a Annapurnou, i let ke Kangchenjunze není k zahození a totéž platí o mnoha dalších. Myslím si ale, že nic nesnese srovnání s letem na Baltoro, obzvláště, když člověk zdejší místa miluje a pamatuje si všechno, co tam v minulosti zažil. A tak zase startujeme nad malými políčky Aranďanů a vzduchem létá prach i sláma, lidičky dole mávají ostošest a vrtulník to bere dolů údolím. Nad soutokem Basho s řekou Braldu se stočíme nad jeho řečiště a již je neopustíme až k ledovcové bráně, kterou se řeka dere ven z útrob Baltora. Pod námi se postupně objevují všechny známé vesničky, Dassu, Apaligon, ze kterého je možné odbočit do údolí Sosbunu, pak se koryto zatočí ostře doprava a již jsou před námi sněžné vrcholky lemující tuto nejslavnější dolinu Karakorumu. Letíme teď nad rozlehlou říční terasou, kde se nachází asi 10 vesnic, z nichž nejznámější je Askoli. Tím lidská obydlí končí a dále je už jen tvrdá příroda bez možnosti provozování zemědělství. Dolina Baltoro s údolním ledovcem stejného jména je jedinou himálájskou dolinou, která má ve svém uzávěru čtyři vrcholy přesahující 8000m, z nichž nejslavnější, ale zároveň nejhorší reputaci má druhá nejvyšší hora světa, K2, vysoká přes 8600m a v baltštině nazývaná Čho-gorí, (Velká skála). Není proto divu, že právě sem se koncentruje největší zájem horolezeckých i trekařských expedic a v sezóně, která trvá obvykle od dubna do září zde projde i několik desítek expedic. Jen v posledních letech, kdy Pákistán obchází hrozba islámského militantního terorizmu, počet výprav klesl téměř na třetinu, ačkoliv celý Baltistán je ve srovnání s afghánským příhraničím celkem bezpečný.

2010_06_19 1208.jpg (23894 bytes)

Mustagh Tower

Nádherné štíty je možné pozorovat po obou stranách ledovce. Defilé začíná štíhlými skalními šestitisícovkami, skupinou Payiu, Mango, pak se objevuje slavná skupina Trango úžasnými stěnami z monolitní žluté žuly, rájem to skalních lezců, na pravé straně se pak vzpíná z ledového opancéřování téměř osmitisícový Masherbrum, po levé ruce se posléze objevuje skoro stejně vysoký Mustagh Tower, přezdívaný himálájským Matterhornem. Hraničnímu hřebeni s Čínou teď vévodí Gasherbrum IV a ledovec Baltoro se zde rozvětvuje v místě, které kdysi italští průzkumníci počátkem 20. století nazvali výstižně Náměstím Concordia. Odsud se doleva otvírá pohled na ledovec Godwin Austen a ledovec Savojský, pravá větev Baltora pak přechází v ledovec Gasherbrumský. Nad Godwinem ční do nebe obrovský a strmý obr K2, proti kterému se na druhé straně ledovce se nacházející Broad Peak (Phalčan Kangrí) jeví jako zanedbatelný, i když to se svými 8040 metry zrovna žádný drobeček není. Letíme až ke K2, člověku se zdá, že sněhobílé vyfrézované kužely a převěje i ledové varhany jsou na dosah, pak se otáčíme. Když následně několik minut kopírujeme masiv Broad Peaku, v hlavě se mi vynoří vzpomínky na naši výpravu z roku 1994, kdy tam zahynuli tragicky dva naši kamarádi. Teď právě míjíme jeden z obrovských ledopádů, do kterého spadl Lexa z druhého výškového tábora a který se stal jeho hrobem, protože nebylo možné jeho tělo ani navzdory spojenému úsilí několika expedic, které tam s námi ve stejném čase působily, z ledopádu vyprostit. Druhý kamarád Slávek tenkrát nešťastně onemocněl akutní horskou nemocí hned poté, co jsme postavili na moréně Godwin Austenu základní tábor a nepomohla mu ani noc strávená v hyperbarické komoře, kterou jsme si vypůjčili od Američanů, ani transport na Concordii kam jsme jej snesli na improvizovaných nosítkách hned dalšího dne. Počasí se totiž pokazilo a námi přivolaný vrtulník, který jediný jej mohl včas transportovat do nemocnice ve Skardu, mohl vzlétnout až po dvou dnech. To už pak odvezl jen mrtvé Slávkovo tělo, protože akutní horská nemoc obvykle zabíjí rychle.

P1080802.JPG (27786 bytes)

Nádherná K2

Přeletěli jsme nad Concordií a směřujeme teď na východ k Čhogolíze, nádherné vysoké sedmitisícovce, která se zase stala již v padesátých letech hrobem tehdy jednoho z nejslavnějších horolezců, Hermanna Buhla, který se zřítil při sestupu z ní i s převějí, která se s ním uvolnila. Pak bereme zatáčku ostře doleva a objevuje se celá podkova osmi vrcholů masivu Gashebrumm, ze kterých dva také přesahují osm tisíc metrů. Jsou to Gasherbrum I, zvaný též Hidden Peak a Gasherbrum II, o něco nižší, mezi nimi obrovský rozervaný ledopád pokrytý jiskřivým, netknutým sněhem. Srdce se mi sevře, vzpomínky na expedici z roku 1988 se vynořují, je to sice již dvaadvacet let, ale mně se teď zdá, že to bylo včera. Tam, na boční moréně vytlačené rozbrázděnou ledovou dálnicí rozeznávám místo základního tábora, odkud jsme ledopádem opakovaně vystupovali až na jeho zlom abychom vše potřebné vynesli tam a postupně dál, dovnitř do obrovské podkovy ledu a sněhu až do šesti tisíc metrů, kde byly dva kupolovité stany naší "jedničky". Jako film se mi vybavují všechny podstatné momenty společného dobrodružného výstupu se spolulezkyní Livií Klembárovou, lékařkou a výbornou horolezkyní z Košic.

2010_06_19 1167.jpg (27514 bytes)

Broad Peak

Druhý tábor i ten třetí, orlí hnízdo v 7500 metrech, ale hlavně ten moment, kdy už nebylo kam stoupat výš a my stály 25.června na vrcholu Gasherbrurmu II. jako první občanky tehdejšího Československa. Člověk je v takové chvíli trochu bezradný, jakoby se v něm na zlomek vteřiny zastavil čas. A v tom zdánlivě zastaveném čase se na mizivý okamžik stává součástí toho obrovského nádherného vznešeného a neopakovatelného modro-bílo-černého obrazu zalitého poledním sluncem. Všude kolem jsou horští velikáni, prakticky 360 stupňů dokola samé hory a ledovce. Anebo ten obraz tenkrát vstoupil do našich srdcí a stal se naší součástí již na celý zbytek našich životu? Tak nějak to je. O horolezectví se říká, že na jeden díl radosti v něm připadá devět dílů bolesti a trápení. V mých vzpomínkách teď, po tolika letech ale pociťuji jen tu radost. Uvědomila jsem si ten dotek dávné radosti velice intenzivně, jak jsme se tam vznášeli vrtulníkem nad v té chvíli tak klidným a netknutým horským světem v neskutečně krásném zlatavém světle babího léta a cítila jsem zároveň velikou vděčnost. Znovu jsem si uvědomila, že hory jsou tím nejkrásnějším, co jsem kdy potkala a kdybych měla svůj život opakovat, asi bych nevolila jinak.

Ve Skardu nás kromě jiného čeká dotažení formalit týkajících se druhého (modrého, jak zkráceně říkáme) z džípů. Vtip je v tom, že žádná z repasovaných Toyot, které se tady nejvíce prodávají, nemá při dovezení do provincie Gilgit-Baltistán platnou poznávací značku ani technický průkaz v pravém slova smyslu. Čísla motorů a karoserií jsou nově vyražená a také neodpovídají těm v kupních smlouvách, kterými je armáda převedla na nové civilní majitele a které jsou jeho jediným dokladem legálního nabytí. Je to asi tak, že tento kupec koupil vyřazené auto, čili vrak, který by zřejmě všude jinde na světě skončil na jediném místě – na vrakovišti.

2010_06_19 559.jpg (28017 bytes)

Prodej auta u notáře. V popředí Dr.Mubashir

Ale v Pákistánu je to jinak. Koupí vraku začíná zmrtvýchvstání auta, které dávno dosloužilo a to v některé z mnoha pošmourných dílen, kde tito mrtví fénixové takzvaným repasováním znovu povstávají z popela. Jediným háčkem reinkarnace, po které je auto opravdu jako zbrusu nové, je nová identita vozidla, kterou bude muset v horské provincii GB nabýt, jestli tam vůbec dojede, co již záleží na šikovnosti jeho majitele i na tom, jaké má známosti a jak má hluboko do kapsy. Podobně jako všichni ostatní cizinci jezdící do Pákistánských velehor jsme samozřejmě nikdy neměli ani ponětí, že většina zdejších aut jezdí s plechovými tabulkami zakoupenými na bazaru a s klikyháky na ní namalovanými vlastní rukou majitele. To samosebou předpokládá trvalé přimhuřování očí policajtů i všech jejich nadřízených, které asi také není zadarmo a celá ta hra samozřejmě platí pouze na území Baltistánu, co znamená, že takové auto z něj nikdy nemůže vyjet. Protože jsme cizinci a auta kupujeme za peníze českých sponzorů, které musíme řádně vyúčtovat, je pro nás takový postup neakceptovatelný. To znamená, že cena auta bude v prodejní smlouvě prodejcem navýšena o částku, za kterou je schopen platné papíry vyřídit na místních úřadech, ale tato bude námi vyplacena až to skutečně nastane. Tato operace, pochopitelně, nějakou dobu trvá a co se modrého džípu týče, v úterý bude dotažena. Holt, jiný kraj, jiný mrav a my se alespoň celý život máme co učit a poznávat, kolik jen různých tváří může korupce mít.

Ve středu 6.října se zase kodrcáme džípem ze Skardu do stále pracovní reality Arandu, kde nás ještě v příštítm týdnu čeká mnoho dodělávek. Kromě jiného i dokončení vodovodní sítě, ve které potřebujeme udržet konstantní tlak. Jak jen je těžké vysvětlit vesničanům, že nemají tajně v noci vymontovávat uzávěry, které jsme tam předtím za drahé peníze dovezli a namontovali! Marně jim vysvětlujeme, že když uzávěry či kohoutky odmontují, nepoteče jim voda do nádrže na střeše mešity. Nevěří tomu, protože nemají pojem o hydrostatickém tlaku, o Archimedovi nikdy neslyšeli a tudíž nevědí co to jsou spojité nádoby, ale hlavně, voda tady vždy v minulosti tekla v kanálcích a rozlévala se na políčka, proč by tedy teď měla všechna být bez užitku jen v trubkách!? Zase se přesvědčujeme o univerzálním potenciálu vzdělání, které tady tolik chybí. Spolu s bezmocným vztekem v nás také sílí odhodlání: Tu školu musíme rozpohybovat a sehnat učitele, to je nad slunce jasnější, jinak se zde nic natrvalo nezmění!

Závěrem: Příběh Hassana, syna Jaffarova.

Pomalu se musíme chystat k odchodu, několik dní budeme ještě potřebovat i ve Skardu a příští neděli 17.října bychom rádi odletěli do Islamabádu a poté, 20.října konečně domů! Mnohé se nám, chvála bohu, letos podařilo, jen jedna věc nás naplňuje smutkem a tím je prozatím stále nedořešený a neveselý příběh malého Hasana, syn Jaffarova, o který bychom se rádi s našimi čtenáři a sympatizanty na tomto místě podělili.

P1080951.jpg (51214 bytes)

Malý Hasan začal chodit do školy

Hasanovi je asi třináct, ale vypadá tak na devět-deset. Je černovlasý a hnědooký, jako většina jeho vrstevníků, od kterých se liší jedinou věcí: narodil se s vrozenou vadou chodidel, která má nepřirozeně zkroucená dovnitř a proto nemůže pořádně chodit. Nikdo neví, proč se to stalo, důvodů může být jistě mnoho, náš doktor Mubashir tvrdí, že se to stává proto, že zdejší ženy nemají ponětí o správné výživě v těhotenství a chybí jim kromě mnoha jiných věcí i kyselina listová. Ať je to jak chce, Hasan měl tu smůlu, že se to stalo zrovna jemu, a když k něčemu takovému dojde ve zdejších končinách, vznikne velký problém, který zpravidla nemá dobré řešení. Kdyby se totiž byl narodil v Evropě, či na jiném bohatém kontinentu, nebo v bohaté krajině, dnes by o ničem nevěděl. Ještě v kojeneckém věku by mu nožky chirurgicky či rehabilitací spravili. Ironií osudu je, že jen těžko si můžeme představit horší místo než je Arandu pro člověka s tímto postižením.

Malého Hasana jsme poprvé spatřili již v roce 2007, hrál si tenkrát na zemi s ostatními dětmi a posunoval se v sedě tím, že se rukama nadzvedával. Měl ale i tlustou hůlku, podobnou basebalové, kterou byl schopen držet obouruč a pomocí ní se pohybovat zvláštními přískoky, přičemž se o hůl jednak opíral, jednak se s ní odrážel. Této techniky jsem si všimla již předtím u mnoha invalidních lidí v Baltistánu a teď ji používal i tento malý chlapec. První, co jsme udělali, bylo, že jsme mu darovali berličky z duralových trubek, takové lehoučké a šikovné, které jsme měli v inventáři a milý Hasan se s nimi velice rychle naučil chodit. Také jsme ty jeho zakroucené a tenké nožky s atrofovanými lýtky vyfotografovali a fotky jsme začali ukazovat kde komu, jestli by se přece jen nějaká pomoc nenašla. Hassana jsme si velice zamilovali jednak pro jeho milý vystrašený kukuč, jednak proto, že nám jej bylo velice líto. Líto nám bylo a stále i je i jeho rodiny, pro kterou Hassan v daném stavu nebude nikdy potřebným přínosem tak, jak jsou synové v jiných rodinách a která se o něj bude muset celý život starat. Ne, že by snad hrozilo nějaké odmítnutí tohoto údělu. Ve zdejší společnosti by něco takového nikoho ani nenapadlo, co dokumentuje celá řada jiných, většinou mentálně postižených obyvatel Arandu, o které se jejich blízcí obětavě a bez žehrání po celý jejich život starají. To je jedna z věcí, které islámská tradice a multigenerační spolužití rodin v rámci kmenového uspořádání řeší úspěšně jednak na základě silného a úpřimného náboženského přesvědčení, ale také proto, že jiná možnost zde prostě není. Hassana mají všichni jeho příbuzní rádi a jsou šťastni, když mu i my něco darujeme, tu pytlík mléka, tam nějakou tyčinku či jinou dobrotu. Když jsme byli v Arandu v zimě a přes den vylezlo trochu slunce, vylezl Hassan i s ostatními dětmi z domku ve kterém bydlí, po žebříku na jeho plochou střechu a tam nám na dálku předváděl, jak umí chodit i bez berlí.Na sobě měl žlutý pršiplášť a žluté gumové holínky po kolena, nejlepší to obuv, jakou mu rodiče zřejmě byli schopni zajistit. A jak tam tak opatrně našlapoval a chodil sem a tam, třásl se přitom zimou a po očku pozoroval jestli se díváme a vidíme jak dobře se to naučil, připomínal nám bezbranné a groteskně křehké figurky Václava

Pakistan_2009_jaro 486.jpg (32093 bytes)

Malý Hasan nám předváděl jak se naučil chodit

Čtvrtka z našich večerníčků co nám se zase jednou vehnalo slzy do očí. A protože bylo také vidět, jak mu z těch žlutých holínek leze sláma, protože zřejmě neměl podobně, jako spousta jiných dětí, ponožky, šla jsem tam a jedny svoje jsem mu donesla. Ponožky jsou jednou z věcí, kterými můžete ve zdejším kraji potěšit kdekoho. Když jsem ale ty svoje navlékala na ty jeho zkroucené a zmrzlé špinavé nožky, potěšila jsem hlavně svoje vlastní srdce.

Již v roce 2008 jsme kontaktovali s prosbou o možnou pomoc hlavního Pákistánského představitele kuwajtské nadace Marfie Foundation, pana Afzala Shigriho, našeho podporovatele a přítele. Zároveň jsme kontaktovali i jeho podřízené, představitele pobočky této nadace ve Skardu, se kterými spolupracujeme již od roku 2006, když jsme na dvorku jejich nemocnice Abdullah Hospital zazimovali tenkrát do Skardu dovezené panely a vybavení naší nemocnice. Marfie Foundation v posledních letech organizuje ve Skardu tzv. Medical Campy, což jsou v podstatě jakási pracovní soustředění spřáteleného chirurgického týmu z fakultní nemocnice v Lahore (město v Pandžábu), skládajícího se povětšinou z mladých lékařů, kteří do Skardu přijíždí zpravidla na jaře či v létě, aby v Abdullah Hospital během několilka dní realizovali několik desítek chirurgických zásahů, jejichž seznam se postupně tvoří v předchozích měsících. Nutno totiž vysvětlit, že v průběhu roku se Abdullah hospital nachází v jakési hybernaci, když poskytuje jen kombinovanou ambulantní péči na úrovni slušného obvoďáka, pediatra a rentgenologa v jedné či dvou osobách a také prodej léků, které tito svým pacientům naordinují. V provozu je ještě malá laboratoř, spojená s lékárnou, kterou má na starosti jediný pracovník, jinak zde ale není žádný personál. Budova se neuklízí, často nefunguje voda ani záchody, o výpadky elektřiny není nouze, takže nemocnice po většinu roku působí jako jakýsi zakletý zámek Šípkové Růženky, bez pořádného úklidu značně zaneřáděný vším možným haraburdím. Když pak jednou-dvakrát ročně tento zakletý zámek ožije přítomností lékařů z Lahore, odehrávají se zde události sice užitečné a rozhodně představující pokrok, pro Evropana ale, dokud je na vlastní oči neuvidí, přesto naprosto neuvěřitelné a neváhám říct, až hororové. Operují dvě komanda ve dvou sálech jako na běžícím páse, na úhlednost a pořádek nikdo nehledí, zkrvavené a lyzolem polité fáče i jednorázová papírová prostěradla se hromadí jako podestýlka na zemi spolu s rozbitými ampulkami a odhozenými jednorázovkami, až se člověku vnucuje představa, že je někde v řeznické provozovně a ne v nemocnici. Okna jsou kvůli horku otevřená a když mají chirurgové hlad, najedí se u stolu hned vedle operační místnosti, aniž by si sundali svoje zelené hábity a čepce. Když nás takto jednou v minulosti mezi dvěma operacemi pozvali ke své svačinkové přestávce, protože jsme občas v této nemocnici přespávali, abychom ušetřili za hotel a tak jsme se s nimi seznámili, dozvěděli jsme se, že jsou hrdí na to, za jakých podmínek dokážou operovat a že se vlastně považují za jakési frontové doktory. V paměti mi utkvělo, jak si tenkrát jeden z nich vytáhl malou flétničku a v rámci relaxace na ní zanotoval nějakou veselou pandžábskou písničku. Obdivovali jsme je, že dokážou takhle jet 16 hodin denně a řezat a řezat, ale v duchu jsme si říkali, že bychom se jim asi nechtěli dostat do rukou. Ještě štěstí, že povětšině operují jen méně náročné věci, jako jsou kýly, sterilizace žen, různé malé deformity a podobně. Hrůzné doprovodné divadlo se ale v průběhu Medical Campů naskýtá i v jiných podobách. Většina pacientů odchází již krátce poté, co se proberou z narkózy a to pak vidíte postavy zkroucené bolestí, jak se podpírány svými příbuznými snaží dobelhat a nasednout do špinavých taxíků. Ti, co musí zůstat přes noc, tráví tuto ve společnosti často celé početné rodiny, která obsadí postel spolu s operovaným pacientem. Běda pak, když zrovna v takovou noc přestane téct voda a nefunguje záchod, či když pacienta postihnou bolesti a nedejbůh nějaká komplikace! Zmatení příbuzní se totiž nikoho nedovolají, jakby také mohli, když zde v noci nikdo není. Několikrát nás v takových případech zoufalí příbuzní probudili, když jsme byli jedinými koho v budově našli. Celé mi to mnohdy připomínalo jednu kapitolu z Dobrodružství Tyla Eulenspiegela, a to tu, kdy Tyl předstírá svoji schopnost zázračně uzdravovat tím způsobem, že vyžene pacienty z lůžek pod jakousi nesmyslnou pohrůžkou či slibem a tito pak vypadají, že se náhle ( ale jen na chvíli) uzdravili. Na straně druhé je nutné spravedlivě konstatovat, že fungování Medical Campů mnoha lidem ve zdejší oblasti, kteří by jinou možnost neměli, pomohlo vyřešit jejich zdravotní problémy a po pravdě řečeno ani nevíme, jestli vůbec nějaký pacient na výše popsané podmínky nějak tragicky doplatil či ne, takže věříme, že úspěšnost těchto akcí je zřejmě velice vysoká.

2010_06_19 549.jpg (36905 bytes)

Umytý a vystrašený Hasan před operací, která nakonec nebyla

Podařilo se nám zařídit, že v rámci takového Medical Campu, který se v Abdullah hospitalu ve Skardu konal i v září 2010, měl být operován i Hassan. Protože delší úseky pěšky sám neujde, k džípu jej donesl a na nebezpečných pasážích cesty jej na zádech přenášel starší bratr Alí Zahíd, který jej do Skardu nebezpečnou cestou doprovodil. V té době jsme tam byli ještě i my a tak jsme vše potřebné zařídili. Předně jsme Hassana vydrhli pod horkou hotelovou sprchou a tím jej zbavili snad letitého nánosu špíny. Pak jsme jej převlékli do čistého a koupili jsme mu teplou péřovou bundu i dobré boty. Průběžně jsme ho krmili a do kapes jsme mu nacpali sladkosti a tyčinky, ale ani to nepomohlo rozptýlit jeho strašný strach pod vlivem kterého se kluk průběžně třásl jako osika. Pak jsme jemu i jeho bratrovi na slušném místě zajistili pobyt po dobu nutné pooperační rekonvalescence na dobu několika týdnů, aby mohl chodit na kontroly do státní nemocnice, dali jsme jim peníze na stravu a jen jsme doufali, že všechno dobře dopadne. Navštívili jsme i koordinátora lahorských doktorů, pana Sher Alího, který nás ujistil, že se nemusíme bát, že podobných postižení se v okolí Skardu vyskytuje kolem dvou set a řadu z nich již úspěšně operovali. Na druhý den jsme museli odjet nahoru do Arandu a tak jsme tam s napětím čekali, jak to dopadne. Teprve po týdnu jsme se to dozvěděli a zpráva nás nepotěšila. Slib sice dodržený byl a za dva dny poté co Hassan do Skardu dorazil, se již octl na operačním sále, přesto však k operaci nedošlo. Až na stole se totiž zjistilo, že je tak slabý a nedobře vyvinutý, že by jej narkóza mohla smrtelně ohrozit. Chudák malý, co strachu musel zkusit, aby se propracoval až na ten odstrašující kovový stůl a nakonec z toho přece nic nebylo!. Bylo nám sice přímo z úst hlavního koordinátora přislíbeno, že v příštím roce bude Hassan prvním na řadě a že si jej na operaci předem připraví, ale přesto nás to dost zdeprimovalo. Tato událost nás rozesmutnila, na straně druhé se zase tolik neliší od mnoha jiných našich kauz, které rovněž nešlo a nejde realizovat okamžitě a často ani rychle. Zřejmě nás i tento úkol bude stát ještě hodně úsilí, ale snad se časem podaří jej dotáhnout do zdárného konce. Jednou z možností by bylo i provedení operace v České republice, pokud by se nám na to podařilo vybrat prostředky, či získat sponzora. Posudek, který se nám nedávno na základě Hassanových fotografií podařilo získat od renomovaného dětského chirurga prostřednictvím pana Dr.Pavla Ševčíka z brněnské fakultní nemocnice v Bohunicích, je nadějný. Je to proto v podstatě hlavně jen otázka peněz a poskytnutí českého víza na potřebnou dobu a pak, samozřejmě je nutná součinnost lidí dobré vůle, bez kterých se to nikdy neobejde. My jsme připraveni se o tuto šanci pokusit a na existenci lidí dobré vůle věříme..

9.ledna 2011, Dina Štěrbová